Facebook

 


HISTORIE

Fotografiez minulosti lesního hospodaření v obci Čížkov.

Kalmita v Čížkově z roku 1969
Kalmita v Čížkově z roku 1969
Kalmita v Čížkově z roku 1969
Kalmita v Čížkově z roku 1969
Pracovníci ULS z Prášil
Kalmita v Čížkově z roku 1969
historie lesního hospodářství
Fořtovna v Čížkově
Lesní školka v Čížkově - zleva nahoře: B.Berdych, J.Šolle, F.Benedikt, J.Komanec, J.Linhart, p.Bureš. Zleva dole: B.Linhart, Fr.Šelmát, J.Sikyta, V.Lukáš
Lesní školka v Čížkově - B.Berdych, J.Sikyta
Lesní školka v Čížkově - V. Lukáš, B. Linhart
Lesní školka v Čížkově
Lesní školka v Čížkově
Myslivecká brigáda v lesní školce v Čížkově
Myslivecká brigáda v lesní školce v Čížkově
Myslivecká brigáda v lesní školce v Čížkově
Lesní školka v Čížkově
Zaměstnanci vojenských lesů
Zleva: Malý, Pták, Linhart, Kolář
Lesní personál
V zimě v lese
Lesní personál
Na honu
Svoz dřeva
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Lesní dělníci
Pěstování semenáčků u hájovny

Historie pěstování lesů

Pěstování lesů jako systematická činnost a vědní obor se začíná rozvíjet spolu s ostatními lesnickými obory (ochrana lesa, hospodářská úprava lesa, lesnická typologie...) zejména na konci 18. a na počátku 19. století. Za počátek systematického hospodaření v českých, moravských a slezských lesích se považuje vydání zemských lesních řádů (Čechy a Morava roku 1754, Slezsko roku 1756). Jejich dodržování bylo problematické, protože chyběli kvalifikovaní lesníci - lesní hospodáři. Proto bylo v roku 1850 vydáno nařízení o státních zkouškách pro lesní hospodáře a o zkouškách osob určených k ochraně lesů. V té době také dochází k rozvoji lesnického školství. Mezníkem otevírajícím moderní historii hospodaření v lesích se stal Rakousko-Uherský zákon č. 250/ 1852, který v pojetí lesního hospodářství zakotvil ekonomické procesy, které pak vedly k vytvoření lesního hospodářství jako samostatného hospodářského odvětví (na území nynější České republiky tento zákon platil až do roku 1960).

V 19. století nebyla známá nebezpečí spočívající v ohrožení stejnověkých monokulturních lesů hmyzími škůdci nebo extrémními výkyvy počasí (bořivý vítr, mokrý sníh, sucho...), takže byly zakládány většinou lesy monokulturní a stejnověké. Došlo tak k zásadní změně druhového složení našich lesů. Byly zakládány borové a smrkové monokultury nebo lesy s převahou smrku a borovice, které v důsledku tehdejších finančně výnosových teorií byly pokládány za nejvýnosnější. Převládal holosečný hospodářský způsob a uměle založené kultury byly vychovávány šablonovitě. Rozvíjel se stanovištní průzkum a do popředí se dostala otázka zhoršování půdy související s pěstováním monokultur. Toto hospodaření umožnilo překonat kritický nedostatek dříví ale zároveň přineslo počátkem 20. století rozsáhlé hmyzí kalamity[zdroj?] (kůrovcová kalamita na Šumavě, mnišková kalamita [3]atp.) a rozsáhlé polomy způsobené bořivým větrem, mokrým sněhem nebo námrazou. To podnítilo další bouřlivý rozvoj disciplín zabývajících se lesními ekosystémy (lesnická pedologie, lesnická typologie, lesnická zoologie, fytocenologie atp.). V důsledku nových poznatků docházelo postupně, na základě zkušeností, ke korekcím hospodaření s cílem druhově a prostorově lesy diferencovat. Do porostů byly vkládány meliorační a zpevňující dřeviny, porosty byly vychovávány prořezávkami a probírkami, byly zřizovány zpevňovací pásy, rozluky i závory s cílem zvýšit jejich stabilitu. Podrobně byly propracovány způsoby přirozené i umělé obnovy lesa, modely výchovy porostů i způsoby lesní těžby, stále s ohledem na prvotní cíl (trvale udržitelné, výnosově vyrovnané hospodaření zajišťující produkci obnovitelné suroviny - dříví).

V lesním hospodářství od druhé poloviny 20. století sílí tendence využívání přirozených procesů (v různých podobách tzv. přírodě blízkého lesního hospodářství). Jedná se i o ekonomicky racionálnější přístup s jistým přínosem pro vlastníka lesa, o čemž svědčí stále větší množství zejména soukromých a společenstevních lesů, které tyto postupy využívají.

Během druhé světové války sice docházelo v naších lesích ke zvýšeným těžbám způsobeným požadavky válečného hospodářství ale celkově lesy tuto krátkou epizodu přestály poměrně dobrém stavu, stejně jako poválečné znárodňování a násilnou kolektivizaci (na rozdíl od svých bývalých majitelů).

V roce 1960 byl přijat nový lesní zákon (166/60Sb. o lesích a lesním hospodářství. Za základní hospodářský způsob stanovuje hosp. způsob maloplošný pasečný (podrostní), vyzdvihuje mimoprodukční funkce lesa a zakazuje holoseče širší než výška porostu [5]. Tento zákon ovšem nevyhovoval socialistickému hospodaření tehdejších podniků státních lesů. Proto byl již v roce 1977 schválen nový zákon o lesích (61/1977 Sb. ) který umožnil tzv. "racionalizaci" lesního hospodaření (větší holé seče, upuštění od striktně podrostního a maloplošného hospodaření). Přesto nelze říci, že by hospodaření tehdejších Státních lesů mělo zásadně negativní vliv na stav našich lesů. To ovšem neplatí o vlivu ležícím mimo pravomoci tehdejšího lesního hospodářství. Tím byly průmyslové imise a kyselé deště, které během 70. a 80.let 20. století způsobily odumření a rozpad rozsáhlých porostů zejména v horských polohách severních pohoří (Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše a Orlické hory částečně i další pohoří).

Po roce 1989 byla asi nejvýznamnější změnou restituce (navrácení) zhruba 40% rozlohy lesů původním vlastníkům.


Historické epochy využívání lesů člověkem

Přirozené lesy různého druhového složení byly v klimatických podmínkách České republiky naprosto převládajícím přirozeným ekosystémem. Přirozená lesnatost v době pronikání prvních početně významnějších populací lidí se blížila 100%, ale ještě na začátku 10. století je odhadována na více než 70%, stejně jako tomu bylo ve většině zemí střední Evropy [3]. Do vývoje absolutní většiny lesů již v historii člověk nějakým způsobem zasáhl. Vztah člověka k lesům lze, při jistém zjednodušení, rozdělit do tří základních historických etap:

I. Období využívání přírodního lesa "přírodním" člověkem

Toto období se kryje s počátky dějin lidstva. Dřevo bylo spolu s kamenem, rákosem nebo kostmi prvním materiálem, který pravěcí lidé začali používat. Člověk se zpočátku v ekosystému lesa choval stejně, jako ostatní živočichové. Les byl v tomto historickém období přírodním výtvorem. Člověk vývoj ekosystému, jehož byl sám součástí, samozřejmě ovlivňoval. V zásadě se však nemohl stát limitujícím faktorem jeho vývoje.

II. Období kořistného využívání lesa člověkem

Toto období započalo neolitem (cca 2500 let př.n.l.) a v Evropě trvalo tak dlouho, dokud byly přírodní lesy relativně dostupné v dostatečné míře. Lesy byly využívány jako "nevyčerpatelný" zdroj surovin aniž by o ně člověk pečoval. Příčinou změny vztahu k lesu byla na počátku proměna člověka v zemědělce, který kácel nebo žďářil les a na jeho místě zakládal pole a pastviny. Kolonizace probíhala pochopitelně od nejúrodnějších a k zemědělství nejvhodnějších poloh (úvaly, říční nivy). Po vyčerpání úrodnosti půdy (v podmínkách střední Evropy 2-3 roky), musel zakládat pole nová, a tím ničil významné rozlohy přírodního lesa. Některá opuštěná pole opět samovolně zarůstala lesem. V lesích prvotní zemědělci pásli dobytek. Pastva hospodářských zvířat znesnadňovala, někdy až úplně znemožnila, obnovu citlivějších stromových druhů (jedle, buky, javory, jasany, jilmy). Pastvou dobytka poškozované lesy řídly a prosvětlovaly se. V souvislosti se středověkou těžbou rud a rozvojem hornictví a zpracování kovů byly vytěženy i rozsáhlé lesní komplexy pohraničních pohoří, ze kterých se dříví plavilo po splavněných řekách. Dříví se používalo k zajištění štol, dřevěným uhlím se pražily rudy a tavil se kov. Další palivové dříví polykaly sklárny. Sklářské hutě se dokonce za dřívím stěhovaly stále výše do hor. Všestranná použitelnost dřeva pro výrobu nástrojů, jako stavebního materiálu i paliva vedla k tak intenzívní exploataci lesů, že se nestačily samy obnovovat, a proto jich v blízkosti lidských sídel výrazněji ubývalo již ve středověku. V novověku se tempo úbytku lesů dále stupňovalo úměrně růstu populace, nástupu průmyslové velkovýroby a rozšiřování způsobů využití dříví. Na neutěšený stav lesů reagovali osvícení vládci, snažící se jejich devastaci zabránit legislativní ochranou a tresty za nelegální těžby. Historie ale prokázala, že pasivní ochrana lesů, byť vynucovaná drakonickými tresty, nevede k cíli, pokud nelze poptávku po dříví ničím nahradit. Teprve objev a následný rozvoj širokého využití kamenného uhlí v průmyslu a dopravě devastaci lesů částečně zmírnily.

III. Období hospodářského využívání lesa - Vznik lesnictví

Lesům hrozil zánik, což by pravděpodobně vyvolalo také kolaps lidské společnosti, která byla na tehdejším stupni vývoje na dříví závislá jak energeticky (palivo) i materiálově (řemesla, stavebnictví, průmysl). Vznik lesnictví byl logickou reakcí v období, kdy přírodní lesy nebyly dále schopné pokrýt neustávající poptávku po dříví. Objem těžeb jednoduše převýšil tempo samovolné spontánní obnovy lesů. Cílem lesnictví proto bylo docílit rovnováhu mezi produkcí a spotřebou dříví. V tehdejší terminologii šlo o zajištění trvalosti produkce a výnosové vyrovnanosti při maximalizaci výnosů (dnes bychom to označili za trvale udržitelný rozvoj). Těchto cílů naši předchůdci dosáhli skutečným zvýšením produkce dříví a aktivní ochranou lesů jako přírodního zdroje. Les musel být chráněn, aby mohl poskytovat dříví a ostatní produkty.

Současně byla ale významná část výnosů z lesa neustále reinvestována do ochrany lesů, jejich obnovy a zvelebení (meliorace lesních půd, budování dopravních staveb, hrazení bystřin, zřizování lesních školek...).


Náplň a poslání lesnictví

Od počátku tak lesnictví spočívá v jednotě hospodářského využívání a ochrany lesů. Nadřazování ostatních (mimoprodukčních) funkcí lesů nad funkci produkční (nebo i naopak) není logické. V počátcích lesnictví, kdy byl kritický nedostatek dříví a jiných produktů lesů, dominoval požadavek na rychlé zvýšení produkce, s následným zajištěním její trvalosti, vyrovnanosti a jistoty. Lesnictví se přednostně orientovalo na produkci dříví. Ochrana lesa a prostředí byly rozvíjeny souběžně, jako cesta k zajištění trvalosti produkce lesů – tj. k udržení stability porostů[2].

Názor, že lesníkům jde jen o trvalou produkci dříví bez ohledu na ekologickou stabilitu lesních porostů je mylný, protože trvalost, vyrovnanost a jistotu produkce lze zajistit jen v ekologicky stabilních porostech. Trvalost produkce a ekologická stabilita porostů jsou tak dvě strany téže mince, a nelze je od sebe odtrhovat[2].

Vědomí potřeby péče o les posílil pokrok přírodních věd a znalosti o vztazích v ekosystémech (ekologie), o úloze lesa v krajině a životním prostředí člověka. Poptávka po mimoprodukčních užitečných funkcích lesa (vyvolaná zejména pokračující industrializací a místním kalamitním zánikem lesů v důsledku průmyslových imisí) vedla postupně až k formulaci současných názorů na trvale udržitelné hospodaření v lesích.

Lesní hospodářství je součástí národního hospodářství, poskytuje zaměstnání lidem zejména na venkově a na jeho produkci je vázán dřevozpracující průmysl a další národohospodářská odvětví. Vlastníci lesa (mnohdy nesoucí negativní ekonomické dopady různých "celospolečenských" požadavků) mají nicméně v demokratické společnosti občanská a vlastnická práva k lesním majetkům, zajištěná ústavou včetně Listiny práv a svobod. Přání a tužby ekologických organizací v nakládání s lesy, které by jejich práva omezovaly, je třeba především uvést v soulad s těmito základními dokumenty. V chráněných územích a lesích obecně je třeba potlačovat nevhodné technologie, nikoli potlačovat ekonomiku samofinancování, zejména za situace, kdy trvá paradoxní jev v demokratickém systému a hospodářská újma není vlastníkům nijak kompenzována. Důvodem tohoto paradoxu je, že stát dosud nedefinoval veřejný zájem v lesích a v souvislosti s tím ani nestanovil míru své účasti za lesem poskytované služby ve veřejném zájmu [4].

Závěry Evropské konference v Helsinkách (1993) formulují úkoly lesnictví takto: Péče o lesy a lesní půdu takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby byla zachována jejich biodiverzita, produktivita, regenerační schopnost, vitalita a schopnost plnit nyní i v budoucnu důležité ekologické, ekonomické a sociální funkce, a to na místní, celostátní i celosvětové úrovni, a tak, aby nedocházelo k poškozování ostatních ekosystémů.

zdroj: Wikipedie