Facebook

 


SETKÁNÍ S VÁCLAVEM FRANKEM

V létě roku 2010 opět zavítal do Zahrádky, zdejší rodák James Václav Frank, který v roce 1948 uprchl před komunistickým režimem a dnes žije v Portlandu v USA. Do Zahrádky se však rád vrací a tentokrát se u Bártů čp.34 sešel i s několika místními rodáky.

Dopis Jamese Václava Franka, bydl. PORTLAND, OR 97213 z 12.3.2010

Vážení spoluobčané, úvodem můj srdečný pozdrav a mojí omluvu za tak pozdní odpověď, kterou jsem slíbil.
Nepamatuji si dobře na moji výpověď u Vás a tak napíši nějak stručně něco o naší existenci zde v USA.

Po mém útěku z Čech jsem strávil asi tři měsíce v Německu – Regensburgu a Swäbisch Gmünd v uprchlických táborech, které byly pod správou tzv. „INTERNACIONAL REFUGEE ORGANIZATION“ (I.R.O.), část spojených národů. Byl jsem zařazen do táborů, kde bylo velké množství Rusů a Poláků, kteří tam byly od konce války, kdy odmítli se vrátit domů do komunismu. V této době jsem potkal svoji budoucí manželku Martu, s kterou jsem snadněji snášel vše útrapy uprchlických táborů. Koncem srpna jsme byli přepraveni vlakem v tzv. „dobytčákách“, které byly upraveny pro transport lidí. Dorazili jsme do Neapole asi za den a noc cestování do tábora „NAPOLI-BAGNOLI“. Poměry zde byly mnohem lepší, ohledně stravy a bylo teplo. Koncem roku 1950 jsme byli oddáni v Neapoli. V lednu 1949 jsme byli převezeni do severní Itálie „ANCONE-JESI“. Po těch měsících zpět do Bagnoli, potom na jih do Pagani, Salerno a zpět do Bahnili, kde se vyřizoval emigrační proces trvající asi tři měsíce, týkající se hlavně zdravotním stavem a  politické spolehlivosti po řízením americké CIA.

V září 1949 se nám narodil první syn Pavel, a tak jsme byli tři. Naše vytoužená doba přišla začátkem října 1950, kdy jsme byli převezeni pěkným vlakem do severního Německa-Bremen do přechodného tábora s přípravou na cestu do Ameriky lodí. Asi za 20 dní po dalších lékařských prohlídkách jsme byli dopraveni do přístavu na americkou loď GENERAL HARRY TAYLOR, která sloužila za války na přesun vojska. Bylo nás asi 1700 osob plus posádka amerického námořnictva (U.S.NAVY). Všichni schopní muži byli ihned zařazeni do různých služeb a já jsem šel do kuchyně, kde jsme dělali snídani asi 2400 míchaných vajec na špeku a oběd. Vzhledem k mořské nemoci, která postihla většinu cestujících, velká většina jídla skončila přes palubu v moři (hotový ráj pro všechny ryby).

Vypluli jsme začátkem listopadu, kdy jsme zažili rozbouřené moře asi dva týdny, bez možnosti vyjít ven na palubu na čerstvý vzduch, což způsobilo skoro epidemii mořské nemoci. Až třetí týden se moře uklidnilo a tak jsme pluli kolem ostrova BERMUDA, kolem FLORIDX do mexického zálivu a pak severně po řece Missisipy asi 150 km do města NEW ORLEANS, kde jsme přistáli po třech týdnech na lodi. Po několika hodinách pobytu v hotelu nás dali na vlak přes celou Ameriku do státu OREGON v severozápadní Americe. Vlak byl pěkný se spacími vozy, cesta trvala asi tři dny a dvě noci. Zajímavé vzpomínky naší cesty byly různé státy – MISSOURI, KANSRS, ARKYNSAS, kde je skoro samá pustina, prérie, v té době vyhnědlé trávy a roviny. Doufali jsme, že to snad bude lepší ve státu OREGON. Až ve státu COLORADO se kraj měnil ze začátkem Skalických hor (ROCKY MOUNTAINS), což je nezapomenutelné, přes stát WYOMING IDAHO do OPEGONU. Byli jsme mile překvapeni krásnou přírodou, cesta vedoucí podél obrovské řeky „Columbia“, skrz lesy, okolo zasněžených hor. Kraj skoro jako doma, jenom svéráznější a i mnohem větším měřítku (rozloha celkem jako Francie). Bylo to velké štěstí pro nás přijít do města Portland v americkém severozápadě, který je jeden z nekrásnějších částí severní Ameriky.

Po našem příjezdu do Portlandu jsme byli velmi vlídně přijati členkou – paní Nerad českého spolku „Česko-amerických žen v Kretonu“. Strávili jsme velmi příjemný večer a přespání u rodiny „Bečvář“. Druhý den jsme odjeli autem na západ asi 150 km do přímořského města SEASIDE na břehu Tichého oceánu (PACIFIC OCEAN) k rodině NERAD. Po několikadenním odpočinku jsme se nastěhovali do malého domku, náš pobyt do konce března. Máme velmi pěkné vzpomínky na naše začátky v tomto malém městečku a každého z občanů s kterými jsme přišli do styku. Náš příjezd byl oznámen v místních novinách, a tak jsme obdrželi mnoho darů včetně ošacení, jídla a později vánoční stromek s bohatou nadílkou. Američané jsou tradičně velmi štědří a rádi pomůžou a vědí, kde pomoc je zapotřebí. Moje zaměstnání nebylo valné v zhledem k tomu, že asi město bylo založené na turismus a tak v zimních měsících bylo málo práce. Koncem března jsme se odstěhovali do Portlandu za pomoci dobrých lidí, kde je náš domov do dnešních dnů.

Po ubytování jsem byl zaměstnán v továrně na nábytek – výroba na běžícím pásu, práce nezajímavá a nudná. Asi za měsíc jsem si našel mnohem lepší práci v jedné velké truhlářské dílně díky doporučení našich přátel, kde jsem pracoval do jara 1956. V tutéž dobu nám bylo uděleno americké státní občanství a brzy nato jsem se osamostatněl v zaměstnání, věnujíc se opravě domů a různé vnitřní opravy. Asi po roce jsem začal navštěvovat večerní školu na stavitelskou živnost. Po absolvování zkoušek jsem začal stavět můj první dům v roce 1959, dobře ukončen s dobrým doporučením architektů na příští projekty. Moje budoucnost byla pevně založena a tak jsem si vypracoval velmi dobrou pověst ve stavbách drahých domů. V současné době naše rodina vzrůstala narozením dvou dalších synů a jedné dcery, rozené 1960. Postupem času moji syni po patřičných školách nastoupili do naší firmy, kterou eventuelně převzali a dodnes řídí po mém odchodu do penze v roce 2002. Obrázky rodinných domů přiloženy.

Před ukončením mé návštěvy domova v minulém roce, mě byla darována kniha jménem „Vyhnanci – akce kulak“. Byl jsem překvapen výpovědí dětí sedláků, kteří byli nejen okradeni o vše co měli, ale jejich životy zničeny krutou vládou komunistických pochopů a ochotných přisluhovačů. I děti tzv. kulaků protrpěli celý svůj dětský život pod komunistickým barbarstvím. Zachovalé seznamy KSČ uvádí kolem 2000 selských rodin vystěhováno a přesídleno, ale existují seznamy, které sčítají až na 4000 rodin. Je neuvěřitelné, že národ spáchal tak velký zločin na vlastních lidech, bez jakéhokoliv důvodu, který nemá obdoby v dějinách národa.

Přijedu k Vám 30. května 2010 na tři neděle, tak se ozvu
P.S.: Knihu „VYHNANCI – AKCE KULAK“ přivezu s sebou a předám pro veřejnou četbu občanů.

V úctě, Váš James Václav Frank 

 


Slovo kronikáře k výše uvedenému a obecně k návštěvě Jamese Václava Franka.

V první řadě chci zdůraznit, že osobně jsem šťastný, že se setkání s panem Václavem Frankem uskutečnilo (poznámka k oslovení pane – Václav Frank mě osobně navrhl tykání, nelíbilo se mu oslovení pane, já jsem si netroufl s ohledem na vzájemný věkový rozdíl a hlavně z důvodu, že si jej velice vážím, takže oslovení „pan“ nebudu uvádět). Je pravdou, že i mojí chybou bylo, že setkání s Václavem Frankem se uskutečnilo po tolika létech od doby, kdy pravidelně rodnou obec a svoje sestry navštěvoval po roce 1989. Na moji obhajobu jen malé vysvětlení – každým rokem jsem se pídil kdy přijede do Zahrádky, kde hlavně navštěvoval mého velkého přítele Václava Fleišhanse. Nepovedlo se (Vašek vždy zapomněl - ale to není výmluva), pak moje zaměstnání mě dost vytěžovalo. A tak až nyní, kdy jsem v důchodu a přece jen mám možnost kromě víkendu jezdit do mé rodné obce, se to povedlo. A znovu zdůrazňuji, že vzhledem k mému věku, ale i věku Václava Franka jsem za to rád, neboť jsem přesvědčen, že záznam o tomto rodákovi obce do kroniky patří, neboť jak jsem osobně V. Frankovi při prvním setkání vyjádřil můj názor – považuji jej za statečného člověka, který ve svém nízkém věku 18 let měl tu odvahu odejít před komunistickým režimem. A nejen toto je, proč si ho vážím. Ale z vyprávění uskutečněné v roce 2009 v hasičské zbrojnici v Zahrádce za  přítomnosti mé a Dušana Skaly jsem se přesvědčil, jak musel být silný při těch začátcích v tak velké cizí zemi, a navíc jak se prosadil ve svém oboru založením své úspěšné firmy na výstavbu dřevěných domů.

Pro dokreslení tohoto tvrzení je potřeba zhlédnou dokument, který natočil Dušan Skala. V tomto dokumentu Václav Frank podrobně popisuje jeho těžké dětství, kdy se vyučil truhlářskému řemeslu u soukromého truhláře ve Šťáhlavech, jeho komplikovaný přechod hranic při útěku.

Druhé setkání se uskutečnilo v létě letošního roku za přítomnosti Františka Šelmáta, bratrů Bártů (Antonína, Jiřího, Stanislava), Dušana Skaly a mé osoby. Toto zajímavé setkání, které se uskutečnilo z části při venkovním posezení u Bártů čp.34 a následně v Penzionu Zahrádka bylo pro mne zážitkem, který opět v těch vzpomínkách mě přesvědčil o vztahu Václava Franka k rodné obci a jeho zásadní postoj k režimu, před kterým měl tu odvahu odejít přes všechny ty nástrahy, a nebojím se přímo napsat, s nasazením vlastního života.

Z kroniky obce Zahrádka 2010
Václav Černý

Publikováno: 22.07.2010

Aktualizováno: 22.05.2019