ZAHRÁDECKÉ MLÝNY

V obci Zahrádce na Nepomucku jsou na Čížkovském potoce (jinak také na Bichanickém či Běhanickém) od nepaměti 2 mlýny - ten horní u Trsínů a dolní u Kovářů jsou pojmenovány podle původních majitelů. Přesnou dobu jejich vzniku nedokážeme určit, nicméně podle některých záznamů jsou oba mlýny velmi staré. V Tereziánském katastru z r. 1757 jsou oba mlýny již zaznamenány, stejně tak je najdeme na mapě Josefského vojenského mapování z 60. a 80. let 18. století a na mapě stabilního katastru z r. 1837. Je však jisté, že vznikly mnohem dřív.

První zmínka o horním Trsínském rybníce pochází z r. 1560. Při dělení Zelenohorského majetku mezi bratry Viléma a Hynka ze Šternberka je zmíněn i Trsínský rybník včetně násady kaprů. Vzhledem k poloze rybníka vysoko nad Čížkovským potokem mohl už v té době zde být mlýn. Dalším dokladem o existenci mlýna je záznam ve Vrčeňské matrice, kde     v r. 1669 byl za kmotra v Čečovicích Jan Trsín kovář a v témže roce byl za kmotra při křtu Mariany dcery Jana Kříže Jan Trsín mlynář zahrádecký. Trsín kovář žil v č.p. 7, kde se dodnes říká v kovarně. Trsín mlynář bydlel na samém konci obce ve mlýně č.p. 14. Berní rula z r. 1654 se však o Trsínovi mlynáři nezmiňuje, snad proto, že neměl žádné pozemky, jiným důvodem může být i to, že to byl zřejmě mlýn panský, který se do ruly nezapisoval. V Zelenohorském urbáři z roku 1681 je zaznamenán jako majitel mlýna Matěj Trsyn.

Již v roce 1721 působí ve mlýně Vít Vaněček. Další z Vaněčků Jan měl ve mlýně výčep piva a z těchto důvodů byl osvobozen od roboty. Antonín Vaněček je uveden v gruntovní knize jako majitel mlýna a sousedních usedlostí č. 15 a 16 v r. 1806. Dále vlastnili mlýn Matěj a František Vaněček. K Vaněčkům se v osmdesátých letech devatenáctého století přiženil Josef Šlechta, když si vzal jedinou dceru Františka Vaněčka Marii.  Byl to poslední mlynář            na Trsínském mlýně, zemřel v červnu 1947 ve věku 91 let. Pak na mlýně po nějaký čas žila Šlechtova druhá manželka Barbora, které místní lidé říkali Trsínka. Protože zemřela bezdětná, mlýn zdědila její neteř Marie Žítková (rozená Sládková) a po ní její syn. Ten se pokoušel mlýn upravit pro rekreační bydlení, posléze pak mlýn prodal současnému majiteli Ivanu Šebkovi. Teprve nový majitel proměňuje citlivě starý mlýn k víkendovému bydlení.

Pro úplnost dodejme, že v padesátých létech sídlila krátkou dobu ve mlýně a v dřevěném baráku postaveném na zahradě armáda.

To už však mlýn dlouhou dobu nebyl v provozu. Podle kronikáře obce byl vyhledáván    do r. 1913, pak pomalu upadal a od r. 1920 nebyl až na malé výjimky využíván.

Na pozemku mlýna stojí dnes dvě budovy oddělené rybníkem:

Budova mlýna spolu s obytnou částí a stodola. Na mapě stabilního katastru z r. 1837 je podél cesty zachycena třetí dřevěná budova, snad původně obytná, která už dnes neexistuje.

Mlýnský rybník srpovitého tvaru s dlouhou hrází na jihozápadní a jižní straně je napájen odbočkou z Čížkovského potoka. Krom toho je do něho sváděna voda z výše položených luk, avšak tento zdroj má vodu jen občas, v letních měsících vysychá. Na hranici mlýnského pozemku pak bylo stavidlo, kterým mohl být přítok do rybníka zastaven. Rybník má v západní části přeliv. Voda z rybníka na mlýnské kolo byla přiváděna kamenným potrubím zasazeným v hrázi zakončeným vysekanou drážkou, do níž se osazoval dřevěný žlab zvaný vantroky. Voda do potrubí mohla být zastavena stavidlem a tím se mlýn spouštěl nebo zastavoval. Vodní kolo na horní vodu o průměru 5 metrů a šířce půl metru bylo uloženo na hřídeli spolu s palečním kolem ve mlýnici. Hřídel byl ukončen čepy a ty se otáčely v kamenných ložiscích, z nichž jedno, dosud zachované, je ve mlýnici a druhé bylo ve stěně nádržky pod vodním kolem zvané lednice. Z lednice byla voda odváděna stokou zpět do Čížkovského potoka. Zbytky vodního kola bylo možné vidět ještě řadu let po druhé světové válce, lednice je patrná dodnes.

Současná klasicistní obytná a mlýnská budova není původní. Podle stavebně historického průzkumu (Pešta) pochází s velkou pravděpodobností ze druhé poloviny 30. let devatenáctého století. Některé z dřevěných prvků ve mlýnici pochází ze starší doby – z let 1708 – 1728. Dům má obdélníkový půdorys a je vyzděn z lomového kamene, místy, zejména kolem oken, jsou použity cihly. Je založen ve svahu tak, že při pohledu ze strany jižní se jeví jako patrový, ze strany severní, od rybníka jako přízemní. Obě podlaží budovy mají samostatné vstupy. Přízemí jihozápadního průčelí a část jihovýchodní stěny jsou dřevěné vytvořené druhotně použitými fošnami. Rovněž i štít v tomto jihozápadním průčelí je dřevěný. V suterénu jsou sklepy, v přízemí 3 obytné místnosti. Mlýnice zasahuje do obou podlaží.

Ve mlýnici se pohyb vodního kola přenášel na tzv. kolo paleční, s nímž bylo na společné hřídeli. Ve věnci palečního kola jsou v přesných vzdálenostech vydlabány otvory a do nich nabity palce, které přímo otáčely mlýnským složením. Pod palečním kolem byla vyhloubena a vyzděna jáma, které se říkalo podkolí. Trsínský mlýn byl vybaven jedním českým mlýnským složením. To představovalo dva mlýnské kameny z jemného pískovce uložené na masivní dřevěné konstrukci zvané mlýnská hranice. Spodní kámen byl pevný – spodek a měl otvor, kterým procházel svislý hřídel nazývaný železí a kterým otáčelo paleční kolo. Svislý hřídel – železí otáčel horním kamenem zvaným běhoun. Kolem obou kamenů bylo dřevěné kruhové bednění nazývané lub a nad ním byla násypka, kterou se sypalo obilí mezi mlýnské kameny. Pod kameny, tedy pod mlýnskou hranicí, byla umístěna moučnice, kam se sypal šrot rozemletý mezi kameny a proséval se bavlněným pytlíkem ve tvaru rukávu, jímž otřásala pružinka a tím se mouka vysévala. Z moučnice se pak mouka sypala korýtkem zvaným hasačert do pytlů.

V Trsínském mlýně se do dnešních dnů zachovala mlýnská hranice, paleční kolo včetně hřídele s čepem a ložiskem podkolí a strop v mlýnici.

Snad k tomuto mlýnu se váže pověst, kterou vypravoval František Sládek ze Zahrádky:

Mladý zahrádecký mlynář se zamiloval do dívky, která byla dcerou vladyky na Čížkovském hradě zv. Strašná skála. Často chodil pod její okno do hradního příkopu, až dívka vyslyšela jeho naléhání a hodila mu z okna provaz a mladík se vyšplhal do komůrky své milé. Tyto schůzky však nezůstaly utajeny hradnímu pánu, který mladé lásce nepřál a při návratu z komůrky nechal mladíka lapit a zavřít. A to byl velké lásky konec. Pověst je zřejmě dílem lidové tvořivosti.

První písemná zmínka o dolním zahrádeckém mlýně pochází ze Zelenohorského urbáře, kde je v r. 1681 zaznamenán mlejnec Jana Kováře. V Berní rule z r. 1654 je již Jan Kovář zmíněn avšak jako chalupník, ne jako mlynář. Vlastnil tehdy 5 strychů půdy. Jestli jeho dům už stál na Čížkovském potoce, nebo v části, kde se dodnes říká ves, nevíme. V tzv. revitizaci Berní ruly z r. 1717 je zapsán mlynář Václav Kovář. Václav Kovář je uveden jako majitel mlýna i v Tereziánském katastru z r. 1757. Dalším majitelem byl Jakub Kovář a posledním majitelem z rodu Kovářů byl Josef (*1757). Ten zůstal bezdětný a proto si vzal k sobě za schovance svého synovce Jakuba Bártu, syna své sestry, která se provdala za Matěje Bártu do Měcholup. Mlýnu se stále říkalo u Kovářů. To už nesl mlýn číslo popisné 6 (od r. 1777).

Jakub Bárta je zaznamenán v zahrádecké gruntovní knize v r. 1805. Byl nejen mlynářem, ale také hospodářem a zahrádeckým rychtářem osvobozeným od pěší roboty. Bártové vlastnili mlýn ve čtyřech generacích: Jakub (*1777), Jan (*1813), František (*1847) a Václav (*1883).

Poslední mlynář Václav Bárta zůstal svobodný a jím tato větev Bártů v Zahrádce vymřela. Mlynář Jan Bárta byl pilný čtenář. Kupoval knihy od posla, který přicházel z Prahy. Byly to knihy vlastenecké, někdy i zapovězené a ty četl i syn Jan, pozdější učitel.

Původní podobu mlýna neznáme. Podle vzpomínek učitele Jana Bárty, který se ve mlýně narodil v r. 1862, měl mlýn dřevěné obytné stavení stojící mezi dvorem a hořejší zahradou. Kousek dál byla pod rybníkem dřevěná mlýnice. Vodní kolo na spodní vodu pohánělo jedno mlýnské složení. V první třetině 19. století byla mlýnice rozbourána a postavena nová, zděná. V návaznosti na ni byla postavena i nová přízemní zděná obytná budova.

Na mapě stabilního katastru z r. 1837 je už zachycena nová budova mlýnice, obytná budova je ještě původní dřevěná, stojící na starém místě. Dřevo ze staré obytné budovy bylo rozebráno a z něho byly v osadě Smetalky postaveny chalupy u Notářů a Truhlářů. Ty vznikly kolem roku 1840. Jestli už při této přestavbě bylo změněno vodní kolo, nevíme. Jak uvádí pozdější záznamy, měl mlýn vodní kolo na horní vodu o průměru 3,7 m a šířce 0,97 m (viz. Vodní kniha) a pohánělo 2 česká mlýnská složení, z nichž jedno bylo změněno na francouzské. U něho byly mlecí kameny z tvrdého jaspisu a to byl pokrok, neboť mouka z tohoto složení byla čistší.

Zcela zásadní přestavbou prošel mlýn v r. 1913 za mlynáře Františka Bárty. Obytná budova i mlýnice byly zvýšeny, mlýn byl přeměněn na válcový, se dvěma stolicemi a dalším příslušenstvím. Aby nebyl jeho chod ovlivněn nestálou vodou, byl sem instalován motor benzinový (některé prameny uvádí motor naftový) a když byl do obce v r. 1926 zaveden elektrický proud, byl mlýn poháněn motorem elektrickým. V této podobě mlýn pracoval až do svého konce. Jedinou změnou byla instalace vodní turbiny ve třicátých letech dvacátého století. Už ve druhé světové válce byli na mlýně nájemci Josef a Jaroslav Králíkové, otec a syn. A byli to právě oni, kdo pomáhali lidem, když spouštěli mlýn v noci „na černo“, aby tak semleli mouku nad povolené množství. Mlýn měli ze všech stran zabezpečen hlídkami pro případ kontroly. Po válce mlel ve mlýně nájemce František Šiška. Provoz mlýna byl ukončen v r. 1953, pak nějaký čas byl využíván místním JZD pro šrotování obilí. Počátkem devadesátých let byl mlýn prodán soukromému majiteli, který část budov využívá k řezání dřeva. Vlastní mlýn a obytná budova chátrá.

Poněkud jiný osud měl mlýnský rybník. Původní rozloha činila 1259 m2 a při nejvyšší hladině měl obsah téměř 2000 m3. Je napájen z Čížkovského potoka, na němž byl vytvořen dřevěný práh, který zvýšil hladinu a voda tak mohla přitékat náhonem do rybníka. Na začátku náhonu bylo stavidlo, kterým se mohl přítok zastavit. Rybník měl ještě jeden zdroj. Z lesa a luk zvaných Mejtky byla do něho přiváděna voda strouhou, která pokračovala kanálem      pod cestou a přes zahradu vedla do rybníka. Tento zdroj však přiváděl vodu jen z jara             a při velkých deštích. Hráz je na jižní a západní straně rybníka. V jihozápadní straně hráze bylo stavidlo s česlemi, kterým se pouštěla voda na mlýnské kolo, později na turbinu. Odpadní voda byla odváděna otarasenou stokou zpět do Čížkovského potoka.

Po skončení provozu mlýna byl rybník po nějaký čas využíván rybáři k chovu ryb. Při regulaci Čížkovského potoka bylo jeho koryto sníženo, proto byl prokopán nový náhon, jehož počátek byl položen o něco výše proti toku. Později ustal přítok úplně, zabahněný rybník začal zarůstat, měl protrženou hráz, děravý odtok a zdálo se, že je to jeho konec. Naštěstí rybník koupil nový majitel ing. Červený, který rybník obnovil v r. 2010. Rybník byl odbahněn, zrekonstruována a nově otarasena hráz včetně navýšení, byla postavena nová výpusť. V koruně hráze byly odstraněny stromy a keře.

U mlýna bylo i hospodářství. Chovali se koně, skot, přechodně i ovce ( ve mlýně bylo  stádo 60 ovcí), prasata a drůbež, k mlýnu patřily i dvě zahrady a sušárna ovoce. Nová stodola byla postavena kolem roku 1875 a stavební vývoj hospodářství byl ukončen v r. 1927 stavbou nové moderní stáje. V hospodářství a ve mlýně pracovali členové rozvětvené rodiny, služka a kočí. V roce 1870 bylo zde evidováno 19 osob, v r. 1880 to bylo 10 osob, v r. 1890, 1900 a 1921 po 9 osobách. Změna nastala po druhé světové válce, kdy odešli kočí i služka a v hospodářství zůstal pracovat svobodný Václav Bárta se svojí sestrou Marií provdanou Štruncovou. Ve mlýně byl nájemce. Ve dvojici nemohli rozsáhlé hospodářství zvládnout a tak byla pole i louky špatně obdělávány, předepsané dodávky nebyly plněny. Za této situace, a to i pod vnějším tlakem, vstoupil Václav Bárta v r. 1952 do JZD. Sám už věkem sešlý (69 let) v družstvu nepracoval, jeho sestra byla dojičkou v kravíně adaptovaném právě v jejich statku. Václav Bárta dostal důchod a svůj život ukončil v domově důchodců v Liblíně.

K tomuto mlýnu se vážou dvě osobnosti: Předně je to matiční učitel Jan Bárta Zahradecký ve mlýně narozený 8.5.1862. Na své rodiště nikdy nezapomněl a do místní kroniky přispěl statí sepsanou ze vzpomínek svého mládí prožitých v Zahrádce a vzpomínek svého otce a děda. Po celý svůj život učil ve smíšených oblastech česko-německých na Stříbrsku, Domažlicku, na Teplicku a svoje učitelování zakončil ve škole v Černovicích u Brna, kde byla silná německá enkláva. Ve všech školách, kde působil musil čelit německému tlaku proti českým školám.Tomu obětoval svůj čas i peníze. Když němečtí podnikatelé vyhazovali z práce české dělníky za to, že přihlásili své děti do českých škol, založil ve Vranově dílnu na tkaní látek, aby tak propuštěné zaměstnal. A když se nedařilo, vložil do podniku své vlastní peníze i věno své manželky..

Všude, kde bylo více českých dětí psal žádosti o zřízení české školy, intervenoval písemně i osobně u úřadů, protestoval proti šikaně ze strany německých úřadů. Zakládal české spolky, organizoval akciový fond na podporu českých podnikatelů ve smíšených oblastech českoněmeckých.V českém ostrůvku na Stříbrsku, zejména v Sulislavi a ve Vranově začal sbírat a zapisovat české písně. V Plzeňských listech jich zveřejnil 44. Po něm sem začali zajíždět další sběratelé až do padesátých let dvacátého století. Zemřel v Brně v r. 1939.