Facebook

 


První příspěvek do kroniky obce Zahrádka

Příspěvek do kroniky obce od Jana Bárty Zahrádeckého


JAN BÁRTA – ZAHRÁDECKÝ řídící učitel v.v. v BrněJako rodák ze Zahrádky, narozený 8.května 1862 ve mlýně č.6, doplňuji kroniku obce Zahrádky, kromě jiného i dle ústního podání svého otce Jana a děda Jakuba, mlynářů v č.6.

ZAHRÁDKA

Obec Zahrádka byla založena asi v 15.století v útulné dolině mezi lesy, jíž protéká malý potok Běhanice od východu k západu. Nad potokem bylo založeno 5 statků: č.p. 1,2,3,4,5 a u potoka jeden statek se mlýnem č.6. Časem byla vystavěna také kovárna č.7, která stála ještě téměř v lese, neboť hned za potokem se rozkládal les. U potoka bylo mnoho stromů listnatých, zvláště olší, vrb, dubů, jilmů, jiv, habrů a jiných. Ještě za mého mládí, pod Dolejších zahradou byl olšový, bažinatý lesík. Pod rohem Horejších zahrady byl vysoký, starý dub. Na vysokých, silných olších u potoka hnízdily i vrány, mnoho čížků, stehlíků, pěnkav, sýkor a jiných ptáků.
Potok začíná nyní od studánky na louce za Čížkovem, ale ve starých dobách bylo jeho prameniště mnohem výše, v bažinatých lesích za Čížkovem. V těch dobách měl potok také mnohem více vody a napájel i tři rybníky, nyní již zrušené. První rybník byl u Mlynaříků v Čížkově, kde byl také malý mlýn. Pod mlýnem u vysoké meze byl druhý rybník, jehož vysokou a širokou hráz, částečně prokopanou, nebo povodní odnesenou, ještě jako hoši jsme přebíhali. Na hrázi rostly duby, kleny a jiné.
Třetí rybník byl níže na dolejším konci hořejších luk, kde na hrázi rostly silné duby, pod nimiž jsme sbírali, jako děti, žaludy. Část hráze u potoka byla již rozkopána. Poslední zbytky hrázi byly až za mé paměti rozkopány.
Dle vypravování mého otce Jana, když byla zakládána sklárna v Mitrovicích, byla svedena voda z bažinatých lesů za Čížkovem – na převodí – pomocí struh k Mitrovicům, aby měla sklárna více vody. Následkem toho, dále stálým kácením lesů za Čížkovem i u potoka, vysychaly bažiny a potok ztrácel stále více vody. Při jedné povodni byla odnesena mlýnice u Mlynaříků a více postavena nebyla. Když byly zrušeny i výše uvedené tři rybníky, potok ztratil staré zdroje a stal se v našich dobách nepatrným potůčkem, tak že vodní mlýn o dvou složeních při statku č.6, byl v roce 1913 za mlynáře Františka Bárty – přeměněn ve válcový s pohonem benzínovým a v roce 1926 s pohonem elektrickým.

Jména původních majitelů statků se nám nedochovala. Teprve asi po roce 1700 možno s větší pravděpodobností určiti, že majitelé statků měli jména: Chodora č.1, Jirka, Šimáně č.3, Syrový, Mareška č.5, Kovář č.6 ve mlýně.

Les na pravém břehu potoka byl poznenáhlu kácen a dříví bylo bráno na palivo i stavivo. Také v uhlířských milířích, hned u zahrady mlýna č.6 bylo vypalováno dřevěné uhlí. Po vykácení lesa si zabrali všichni sedláci na mýtině veliká kola – Mejtky a ohradili si je kamením, svezeným z Mejtek. Na „Mejtkách“ pak měli sedláci louky nebo také částečně pole. U č.6 se mejtce říkalo „Kopanina“. Mezi Mejtkami pak byly pastviny – dráha – což se dochovalo až do dnešního dne. Okolo Mejtek bylo ještě za mého mládí mnoho stromů a křovin: duby, smrky, osyky a jiné. Uprostřed mejtky Mareškovic stál jeden vysoký starý dub a blízko něho jeden ohromě veliký pařez od dubu druhého. Také uprostřed mejtky mlynářovic, původně Syrových, byl starý vysoký dub.

Dle pověsti byla u Syrových, následkem roboty a neúrody taková bída, že sedlák Syrový prodal mejtku mlynáři Kovářovi v č.6 za veliký koláč – roháč a patrně také ještě za jiné potraviny a věci. Bída u Syrových nepřestávala a tak hospodář Sysový – kvůli robotě a nouzi – ze statku utekl roku 1730. Jak jest v kronice již výše uvedeno, na jeho místo dosadila Zelená Hora (aby neztratila robotníka), jednoho syna ze statku č.3. Tak se stalo, že jméno Šimáňů bylo na dvou statcích.

V té době bylo již v Zahrádce vystavěno pro druhé děti sedláků více chalup na pravém břehu potoka, kde se říkalo v Chalupách. Děti tyto a jejich potomci podělkovali u příbuzných na statcích. O něco později a to roku 1750, byl rozdělen statek u Šimáňů č.3 na dvě polovice a vystavěno nové obytné stavení č.27 (u Křížů). Kolem té doby byl asi také rozdělen bývalý statek u Syrových na dvě polovice. Na jedné straně se říkalo u Hořejších a na druhé části u Dolejších nebo také ještě u Syrových, kde se časem objevilo přijmení Trhlík. Také přijmení u Marešků vymizelo a bylo nahrazeno novým přijmením Rojík.

 

MLÝN U BÁRTŮ Č.6

V těch dobách hospodařili ve mlýně č.6 mlynáři Kovářové. V době asi kolem roku 1785 poslední Kovář neměl žádných dětí. Jeho švagr Bárta byl sedlákem v Měcholupech a měl více dětí. Od toho si vzal strýc Kovář jednoho malého chlapce – Jakuba Bártu – za schovance. Po smrti mlynáře Kováře se majitelem mlýna a statku stal tento Jakub Bárta. Od té doby říkal někdo mlýnu ještě u Kovářů, někdo také u Kubíků.
Mlynář Jakub Bárta byl v Zahrádce dlouhá léta rychtářem a za dobré služby byl od panství Zelenohorského zbaven roboty pěší, tak že mlýn byl vázán jen robotou a párem koní. Dlouhou listinu s pečetí panství Zelenohorského o zbavení této roboty jsem našel ve starých lejstrech ve mlýně, ale při stěhování do Brna v roce 1909 se mně ztratila, čehož velice lituji.
 
Robota byla zavedena v celé Evropě a tedy také v Království Českém asi 50 let po husitských válkách, kolem roku 1486, za českého krále Vladislava Jagelonského, rodem Poláka. Na polovic byla robota zrušena u nás císařem Josefem II. asi v létech kolem roku 1775 a úplně byla zrušena roku 1848. Trvala u nás tedy 362 let.
 
Mlýn č.6 mýval dřevěné obytné stavení mezi dvorem a hořejší zahradou. Kousek dále byla pod rybníkem dřevěná mlýnice. Ta byla rozbourána a na jejím místě byla vystavěna mlýnice nová – zděná, i se zděným obytným stavením, jak dodnes spodek stojí, na němž bylo roku 1913 nastavěno prvé poschodí. Staré, dřevěné, obytné stavení bylo rozebráno a převezeno na Smětalky, kde z něho byla postavena chalupa Truhlářovic a Notárovic. Na místě starého obytného stavení bylo pak skládáno dřevo z výkazu lesního a poněvadž se tam sekalo a roztínalo dřevo, říkalo se tam „na nátoni“, což jest vzácný staročeský název. Nátoň byla později změněna na zahrádku pro zeleninu a květiny.
 
Když byl mlynář Jakub Bárta již starý, hněval se se starým hospodářem Šimáněm z č.3. Po vystavění nové kapličky r.1850, koupil mlynář Jakub Bárta do kaličky na věž sám nový zvonek. Když zvonkem prvně zvonili, starý hospodář Šimáně se rozplakal a řekl: „Až zemru, budou mě tím zvonkem vyzváněti!“ Šel k mlynáři Jakubu Bártovi a usmířili se.
Velice líbezný, stříbrný hlas zvonku povzbuzoval obyvatele Zahrádky k rozjímání o věčnosti od roku 1850 až do roku 1917, kdy za války jej vojáci zrekvírovali pro účel válečný. Zvonek tedy hovořil – sladce jako matka – k obyvatelům Zahrádky jen 67 let. Kdo jej slyšel, nikdy jeho líbezného hlasu: bombilom! Bombilom! nezapomene.  
 
Po Jakubu Bártovi stal se mlynářem můj otec Jan Bárta, který se narodil 1812 a zemřel roku1891. Byl to vytrvalý čtenář. Každého léta chodíval z Prahy posel po mlýnech a prodával vlastenecké knihy – i zapovězené, které můj otec rád kupoval a četl. Také já jsem některé četl. Nejvíce mě zaujala malá knížka „Pláč koruny české“, kde byly vylíčeny všechny věrolomnosti a útisky rodu habsburského na českém národě. Knížka ta mně otevřela oči a již jako malý student šířil jsem mezi svými druhy touhu po osvobození národa, a jako mladý učitel vstoupil jsem do škol ústřední matice školské, kde jsem setrval 36 let, až do převratu tj. od 1882 do konce roku 1918.
Za mého otce, asi kolem roku 1875, byla zbořena u mlýna stará, dřevěná kůlna a na jejím místě byla postavena nová stodola o dvou mlatech, což stálo jen několik set zlatých neboť dovoz materiálu, zvláště kamene nic nestál. Dřevo pak bylo také našetřeno z obecních výkazů lesních.
Nějakou dobu předtím kolem roku 1869, již za mé paměti byly rozděleny statky u Jirků a u Marešků vždy mezi dva bratry, takže zbyly v Zahrádce již jen dva celé statky (u Chodorů č.1 a u Bártů č.6).
 

VELKÝ POŽÁR U TRHLÍKŮ NA VSI

V té době zrovna o posvícení večer, když byla muzika u Křížů, vypukl veliký oheň ve stájích u Hořejších č. 32 a shořela obytná stavení i se stájí Hořejších i Dolejších. Obytné stavení a stáj u Hořejších byly dřevěné a po ohni z nich nezůstalo nic, než zděná kuchyně s komínem. Na tom místě bylo pak vystavěno nynější zděné stavení, ale zadkem k Dolejšímu, což dříve nebylo. Stavení Dolejších bylo již tenkráte zděné a tak po ohni bylo jen opraveno a dána mu nová střecha.
Oheň ten, jako malý hoch dobře pamatuji. Plameny šlehaly vysoko přes trávníky za velikého praskotu a ohnivé došky lítaly až na doškovou střechu mlýna, kde můj otec, bratr a sestry ji polévali vodou z rybníka. Nikdy na to nezapomenu. Jen vysoké olše u potoka zabránily, že mlýn nevyhořel.
 

LEN

Rovněž pamatuji, jako malý hoch, jak Zahrádce se ještě hojně pěstoval len. V létě se některá pole jen modrala. Když byl len vytrhán, byl na lukách, zvláště na Mejtkách, i rozprostřen a vyrosen. Na podzim pak začalo mědlení. Povozy se lnem, za rachotu kol, sjížděly se v pazderně, tj. v lese napravo pod kouty. V pazderně nebylo nic, než dlouhá strouha, nad níž bylo postaveno na kůlech více dvojitých šraněk. Ve strouze byl pod šraňkami rozdělán oheň, na nějž časem muži přikládali silná polena. Na šraňky kladly ženy len, aby se vysušil. Když byl suchý, braly jej ženy a mědlily na mědlicích i trdlicích, postavených v řadách kolem struh. Lítalo na zem pazdeří, ozývalo se klapání mědlic, řehtání, zvonění a dusot koní stojících opodál u vozů, hlahol mužských hlasů, štěbot žen a děvčat, výskot dětí, mezi nimiž jsem pobíhal i já, celý šťastný. Les hlaholil daleko široko.
 
Po jednou se strhl veliký křik a výskot žen : Křížům se chytil len na šraňkách. Hospodář Kříž volal : „Rány Krista Pána, ženský, co děláte?“ Chytil obecní ruční stříkačku a stříkal vodu do ohně. Jiní muži ulévali oheň vodou z polévaček. Za chvíli byl oheň uhašen, znovu rozdělán a pracovalo se dále za veselého rozhovoru, smíchu i zpěvu. Staré zlaté časy, kde jste?
 
Vymědlený len byl doma uložen. Jak přišla zima, nastalo předení na kolovratech. Zvláště večer scházely se ženy a děvčata v některém statku s kolovraty a při matném světle špánů v krbech neb kahanců na stolech, přely len na kolovratech. Chasníci posedávali na lavicích u kamen. Kolovraty vrčely, vykládaly se pohádky. Všichni byli jako jedna rodina, všichni se měli vespolek rádi. Nikdo nedělal rozdílu, kdo je ze statku a kdo z chaloupky, kdo měl hodně napřed no, svíjel nitě na motáku. Moták se točil a když klapal, byla kopa nití. Děvčatům od přisliňování nití vysychalo v ústech. Hospodyně přinesla na stůl jablka, sušené švestky a hrušky. Někdy také upekla hrách – pučálku. Všichni jedli a pak se předlo dál za veselého rozhovoru. Hospodyně předem počítaly, kolik míti předen a kolik jim utkají plátna buď u Štěpánů v Chalupách nebo u Frantíků na Smětalkách, a jak potom plátno pěkně vybílí zjara na trávníkách, kde každý statek měl u svého trávníku touni. Vedle touně se plátno rozložilo, vodou polévalo a bílilo. Hospodyně již při přástkách vykládaly, co všechno z vybíleného plátna ušijí. Tak míjely zimní večery a po desáté hodině se šlo spát.
 

ŽIVOT V ZAHRÁDCE 2. POL. 19. STOLETÍ

Ráno byla jiná práce. Jak se udělal den, všichni spěchali do stodol, chápali se cepů a mlátili tak celou zimu až do masopustu. Do každého statku docházeli na mlácení také muži a ženy z několika chaloupek, z Chalup i ze Smětalek – a tak našli obživu při statcích nejen v létě, ale i v zimě. Mezi statky a chalupami panovala úplná shoda. Všichni se měli ve spolek rádi. Děti říkaly dospělým lidem vesměs strejčku, teto. Po práci jedlo se na statku u společného stolu. I děti se najedly.
 
Jakmile minula zima, vše se vyrojilo na pole, luka a zahrady. A tak v záchvatu, dříve než se kdo nadál, rozkvetly stromy v zahradách, na stráních i trniny na mezích. Zežloutly louky na trávnících i běhanicích, od pampelišek a pryskyřníků, zabělaly, zamodraly a začervenaly se mejtky od různých květin. Přišel máj. Vzduch voněl vůní lesů, zahrad i luk. Všude samý květ, bzukot včel, štěbot velkého množství ptactva, hnízdícího v lesích, zahradách i mezích. Zahrádka byla celá jedinou zahradou. Pravý to ráj, zvláště pro nás děti.
 
Pastýř Martínek troubil ve vsi na dlouhou dřevěnou troubu: Tululů, tululů, tulů. – Ze statků vyháněli dobytek: jalovice, telata, ovce, svině, prasata. Ze vsi hnal pastýř dobytek do Chalup a na dráha, neboť tenkráte ještě nebyla vystavěna hospoda. Na širokém prostoru mezi chalupami vyčníval ze země jen před chalupou ,,Lídojc,, malý sklípek na brambory.
Sotva byl dobytek dohnán na dráha, pastýř se svými syny jej rozdělil: hovězí dobytek byl zahnán k lesu „Zahájenému“ v němž tehdy byly téměř stoleté smrkové stromy, tak že ani Čížkov a jeho kostel nebylo viděti. Ovce zahnal starší pastýřův syn mezi mejtky a svině mladší syn k bukovině nebo mezi stavení u Kovářů, Studených a Horkých. Brzy na to přihnal Štěpán, neb jeho syn, veliké stádo husí z celé obce na dráha mezi mlynářovic kopaninou a potokem, aby husy měly blízko k vodě. Smětalští pastýře neměli a proto pásli sami dobytek i husy za cestou na drahách pod Smětalky. Dráha tato se rozkládala až k cestě, vedoucí ze Smětalek k Čečovicům, kde končí katastr obce Zahrádky.
Tak bylo na drahách všude plno dobytka. Tenkráte bylo v Zahrádce mnoho ovcí. Jen ve mlýně č. 6 jich měli ve dvou ovčínech kolem 60ti kusů. Krávy pásly děti na provazech na hůrkách, na mezích, nebo okolo luk. Zpěv dětí a ptactva se daleko, široko rozléhal. Všude bylo rušno, veselo.
 
Nejpěkněji bylo na drahách v neděli dopoledne. Pacholci a pohůnci sedíce na koních, přiváděli na pastvu kobyly, hřebice a hříbata, na dráha mezi mejtky. Kobylám sepínali pacholci přední nohy provazy, aby nemohly daleko utéci a pěkně se pásly. Hřebice a hříbata pobíhaly volně kolem kobyl. Bylo tam někdy až přes 20 kusů koňského dobytka. Slunce zářilo na modré obloze, ptactvo vesele prozpěvovalo. Nejhlučněji se ozývala kukačka a žluna. Chasa usedla v družném rozhovoru okolo mejtek při zídkách, kde si někdy na rejdlíku smažili vejce.
 
Mezi zahradou mlynářovic č.6 a stavením u Míků č.8 byla také ještě jen dráha a na stráňce k trávníkům rostlo mnoho stromů, zvláště hojně starých, silných, vysokých dubů, a pod nimi mnoho trnin, kde hnízdili strnadi, pěnice a ťuhýci. Na drahách u lesa rostly jednotlivě zakrslé smrky a mnoho jalovců. Les za mejtkou Bártovic a Jirkovic byl je nízký mláz, v němž rostlo mezi smrky mnoho bříz, osik a jiv, tak že nemohlo ani projíti. Bylo tam mnoho zajíců. Za pastýřovic velkou loukou,, - pod Čížkovským lesem – byl brán za mého mládí „výkaz“. Poráželi se tam poslední silné staré smrky.
„Výkaz“ z lesa brali jen sedláci – starousedlíci. Za to sedláci platili všechny obecní daně a jakékoliv dávky, opravovali cesty a podobně. Obec tedy neměla nikdy žádných obecních přirážek.
 
V Zahrádce bylo tehdy mnoho ovocného stromoví. Mnohem více, než nyní, což je veliká škoda, že se aspoň starý stav neudržel. – Největší zahrady byly u Jirků, Chodorů a u Bártů ve mlýně. Sušárny na sušení ovoce měli u Jirků, Chodorů a Bártů ve mlýně a u Trsínů. Když se na podzim sušilo ovoce, děti chodily do sušáren lízati merendu z neciček, položených pod lískami, kde z ovoce kapala šťáva. To bylo dobré… U každého statku bylo v zahradě také několik špalků či klád včel.
 
Ovocné stromy byly také na všech stráních, počínaje strání proti mlýnů u Trsínů, přes vrch, pode vsí, a za Chodorovic zahradou „na hrbech“ až k velikému dubu na konci Mareškovic trávníku u cesty „v úvoze“. I na trávnících zvláště pod mostem u Chalup, při potoku, byly řady švestek, níže byly již vysoké olše. Za úvozem nad Běhanicemi byly na stráních také všude švestkové stromy až k Bártovic louce „ouheli“. Při dolejšku těchto stráněk bývaly vysoké, husté trniny, kde hnízdili i straky.
 
Kolem zahrad byly všude důkladné hradby, jimž se říkalo „tejny“. Na tejn se spotřebovalo mnoho klád, ale tenkráte se dřívím nešetřilo. Položily se na sebe silné klády a na konci se spojily čepy. Na klády se daly dvě nebo tři šraňky, na ty se položil klest a na klest se nasypala země. Tejn byl hotov. Na tejnu narostl mech, rozrazil, netřesk a jiné byliny, čímž se tejn velice upevnil a voda nezatékala.
 
Tu a tam ne mezích, u cest a na rozcestích stály staré hrušky – hniličky, jako „u Červánek“, uprostřed křovinatého pahorku. Takové pahorky byly i na vrchách, na třech Hůrkách i na jiných mezích. Na prostřední nejvyšší Hůrce býval za starodávna habrový les, jehož křovinaté zbytky ještě dnes se tam nalézají. Tento habrový les ještě dnes by se dal lehce bez práce obnoviti.
 
V pahorcích a na mezích hnízdilo mnoho drobných ptáků, zvláště strnadů, pěnic a pokřovek. V lese, v mlázu za Bártovic kopaninou a za mejtkami hnízdilo kromě drobného ptactva i mnoho větších ptáků, jako: Straky, sojky, divoké hrdličky, žluny, drozdi, kosi a jiné. I veverek bývalo mnoho.
V Čížkovském lese bylo mnoho hadů: Užovky, zmije i slepýši, zvláště na velkých pasekách nad Kouty, kam jsme chodili jako malé děti na jahody. V lese i na polích bylo množství zajíců, koroptví a dosti srnců. V zimě bylo ve sněhu všude plno stop, zvláště kolem křovin. Někde byly i stopy lišek, kun a tchořů. Jako malý hoch pamatuji ještě „Panskou honbu“ v lese za mejtkami, kde padalo ran bez počtu. Brzy potom převzala revír obec a zvěře stále více ubývalo.
 

Za mých dětských let byla v Chalupách tato stavení:

U Míků čp.8. Míka byl vysloužilý voják – pěšák.
U Klesů – Chodorů. Klesa byl vysloužilý voják dragoun. Býval obecním pokladníkem.
U Drobílků.
U Bártíků. Bártík vyráběl dřevěné pantofle a nejšle i pro lidi.
U Pasterů. Pasterák byl vysloužilý voják, býval obecním hajným. Neměli žádných dětí.
U Fajtů.
U Lídů. Teta Lídojc byla vdova a měla tři děti. Pocházela ze statku u Šimáňů. Byla to žena velice moudrá, čtenářka. Chodila na práci k Šimáňům, kde jejích rad si velice vážili.
U Krejčů. Krejča prodal chalupu a vystěhoval se někam do ciziny i s rodinou. Při stěhování Krejčová i děti velice plakaly. Nám dětem jich bylo velmi líto.
U Štěpánů – Košanů čp.16. Štěpán byl tkadlec a v létě pásal husy z celé obce na drahách. Později pásali husy jeho synové.
U Adamů – Chodorů čp.13
U Pastejřů.
U Řeřichů – Kůsů. Řeřicha byl krejčí
U Trsínů- Vaněčků – hořejší mlýn o jednom složení, kde měli jedinou dceru Marii.
 

Na Smětalkách:

U Hajnejch-Sládků. Dědeček byl nějakým hajným ve Smětalském – zelenohorském lese. Syn byl tesařem.
U Daňků – Beroušků čp.19. Měli mnoho dětí
U Jaršů čp.36. Byla to dřevěná chalupa na poschodí. Dole byl chlév pro kozy a z něho po žebříku se lezlo nahoru do světnice. Některé rozbité tabulky v oknech byly vylepeny papírem. Jeden syn byl obuvníkem.
U Valentů. Teta Valentka byla vdova a měla tři děti. Byla po celý rok téměř denně na práci ve mlýně čp.6. Tetu Valentku jsme měli rádi zvláště my děti, jako by byla naše. U Valentů zůstávala slepá vdova Miksová a malým synkem. Měla na obličeji červený ohnip. Když se pekl ve mlýně chléb, nosíval jsem Miksové často bochníček chleba. Když jsem jí chléb podával, plakala a musel jsem jíti až k ní. Hladila mě po hlavě i po tvářích a vyprošovala pro mě požehnání boží. Bochníčky jsem jí nosil velice rád. Bylo mě jí velice líto, že nevidí. U Valentů měli kozy.
U Krekorů – byla vdova s dcerou
U Filipů – Chaloupků. Filip byl tesař a měl hodně dětí. Chodil společně s Frantou Hajnejch (Sládkem) otesávati klády z výkazu do mlýna a do vsi.
U Matoušů. Matouš byl vdovec a měl asi tři dospělé děti. Pásal krávu a celý den kouřil z fajfky. Vyráběl z proutí koše, nůše a košíky.
U Bartošů čp.34
U Velíšků
U Řapků čp.28
U Shánilů
U Šulindů
U Šelmátů
U Klesů. Klesa hokynařil a jezdil s vozíkem do Plzně.
U Frantíků. Frantík byl tkadlec a měl dva syny.
U Fronků
U Vránů
U Truhlářů čp.38
U Notářů
U Starých Pastejřů
 
Téměř ve všech chalupách měli u dveří místo klik – petlice. V některých stavení nebyla dřevěná podlaha, ale jen upěchovaná hlína. Pokud paměť sahá, vyhořely v Zahrádce tyto stavení: U Valentů, Bartošů a Matoušů. U Štěpánů a Adamů. U Trhlíků Hořejších a Dolejších.
 

Zahrádka má celkem katastrální rozlohy:

 
535 jiter 425 čtv. Sáhů, čili 307,87 ha (1 jitro – 0,575 ha)
 

Obyvatel:

1850 – 280 obyvatel
1900 – 441 obyvatel
1920 – 428 obyvatel
1930 – 250 obyvatel
 

Obce okolo Zahrádky r.1850

Sedliště 324 obyvatel
Vrčeň   580
Čečovice 292
Měrčín 143
Dožice 573
Radošice 351
Čížkov 574
Oujezd 419
Nepomuk 1744
 

O OVOCNÝCH STROMECH

Zahrádka je dodnes milá, krásná vesnice – již svou polohou, ale škoda, že již není tolik stromů jako dříve, které ji činily velice krásnou a útulnou, jako pravou zahradu. Strom dá mnohem méně práce než pole. Jednou se zasadí a nese dlouhá léta užitek.
Doporučovalo by se, aby na drahách, na Hůrce, u cest a na všech mezích byly vysázeny všude ovocné stromy a to těch nejlepších druhů…na Hůrce – třešně…na drahách – jabloně a hrušky..a kde je vlhko i švestky. Mohly by se sázeti i v Zahrádce již osvědčené druhy jabloní: Fadleje, panenské, hranáče, míšeňské. Hrušky: Trsínky-Václavky, Kobylí hlavy a zvláště ovoce zimní. Ale vždy na jednom kuse plochy jen jeden druh ovoce, které najednou zraje, aby se dalo dobře hlídati a najednou sadařům prodati. Pod stromy by se mohl také pásti dobytek na provazích, jako se dosud činí. Rozvrh sázení ovocných stromků na obecních drahách by byl asi ten, jako je sázení lesních stromků v obecním lese. Každý rok by se vysadilo něco. Musela by se založiti taková ovocná školka. Sady dobrého ušlechtilého ovoce na drahách by se staly zlatým dolem obec, tak že by nemusela vypisovat žádných obecních přirážek a ještě by jí zbylo hojně peněz v obecní pokladně. Dobré druhy ovoce mají vždy dobrý odbyt a velice dobře se platí. Na vysazování velkých ploch stromy – dává Zemědělská rada v Praze slušné subvence – jen podati žádost. Nová doba vyžaduje nové hospodaření.
 

Své rodné obci Zahrádce přeji vždy hojného zdaru!!!                                   V Brně r. 1931, Jan Bárta – Zahrádecký , řídící učitel v.v.