Facebook

 


PRVNÍ ZMÍNKA O ČÍŽKOVU

Přinášíme Vám první část rozsáhlé badatelské práce pana Milana Čadského, která je věnována první písemné zmínce o obci Čížkov.


Účelem tohoto pojednání je udělat konec dohadům, kdy můžeme nalézat skutečně ověřené prvopočátky Čížkova u Blovic podle doložitelných písemností.

Na úvod si řekněme, že v popisované době ještě nemůže být řeč o vesnici. S velkou pravděpodobností šlo o shluk obydlí nebo několik usedlostí, které si lze představit jako nízká stavení zhotovená z vymazaného proutí, částečně zapuštěná do země vzhledem k tamnějším drsným klimatickým podmínkám. Obyvatelé, které můžeme směle pokládat za první osadníky podbrdské krajiny se především věnovali mýcení zdejších hlubokých hvozdů, a byli tak předchůdci pozdějších uhlířů, kteří zde měli pradávnou tradici, dozajista byli i pastevci ovcí a koz.

O původu názvu Čížkov

Udělali jsme si krátký obrázek o Čížkovu druhé poloviny 12. století a první třetiny 13. století. První kolonizátoři, když doputovali až ke zdejším usedlostem, nazvali toto místo latinsky Spini nidus (spinus=čížek a nidus=hnizdo). Opravdu vyvýšená krajina, s chladným povětřím, ale jinak líbezná a voňavá okolními lesy plnými zpěvného ptactva, jim připomínala název, který již pozdější vesnici zůstal. Není vyloučeno, že některý z místních chlapů, tak se nuzným a chudým tehdy říkávalo, měl přezdívku čížek, a hnízdo to je zase logický přívlastek neuspořádaných stavení, které tam příchozí mohli spatřovat.

Příchod mnišských řádů do Čech

Výrazný zvrat nastal v okamžiku, kdy česká knížata a pozdější králové, tedy panovníci začali zvát na naše území osvícené příslušníky mnišských řádů benediktinů a cisterciáků. Zvláštní zásluhy, a určitě cílené v tomto směru, měli na konci 10. století oba Boleslavové a další Přemyslovci, zejména pak kníže a český král Vladislav II.

Kláštery vnesly do raně středověké krajiny nový dosud neznámý prvek pevného, jasně vymezeného vlastnictví, racionálnějšího uspořádání a širší územní organizace, rozvíjející dosavadní soběstačnost izolovaných obcí. Celkově největšího územního rozsahu dosahovala držba kladrubských benediktinů s těžištěm v kraji mezi říčkami Mží a Radbúzou, a s četnými dalšími roztříštěnými statky v okolí, jež se začaly plánovitě slučovat především za opata Reinhera (1231-1275). I oněm se později zmíním v souvislosti s naším Čížkovem.

Avšak ve vnitrozemí je nejpozději souvisle kultivováno právě západní Podbrdsko (oblasti mezi Šťáhlavy a Mirošovem, Spálenopoříčsko a Strašicko), kde jak jsem se již zmínil docházelo k výraznému odlesňování, přímo na místě navazovalo zpracování dřevěného odpadu formou výroby dřevěného uhlí.

Podmínkou nového hospodářského chování klášterů nebyla jen trvalá, relativně nezcizitelná držba velkých souvislých územních celků, ale také informovanost o pokrokových způsobech hospodaření a technických novinkách – tu klášterům zprostředkovával jejich pravidelný kontakt s mateřskými kláštery v západní Evropě. Snaha neustále zvyšovat výnosy z pozemkového majetku vedla k zásahům do prostorového uspořádání a struktury vesnic (přesuny vsí, koncentrace osídlení do větších, lépe organizovaných sídlišť a vlastní kolonizací neosídlených oblastí.

            

Barokní podoba kláštera v Kladrubech z roku 1774.
Kladrubský benediktinský klášter vznikl v krajině
řídce osídlené slovanským obyvatelstvem r. 1115. Jeho zakladatel kníže Vladislav I. jej současně
vybavil hojným majetkem zejména v trojúhelníku mezi Mží, Úhlavkou a hraničním hvozdem,

ale i v ostatních částech země. Více ZDE.

Hospodářské dvory

Druhým důležitým momentem bylo budování systému hospodářských dvorů (grangii), jež bylo zejména typické pro cisterciáky (na plaském panství vzniklo do poloviny 13.století 13 grangii, v naprosté většině na pozemcích zrušených vesnic). Dvory, v jistém slova smyslu zemědělské podniky byly provozovány ve vlastní režii kláštera, a zaměstnávaly zprvu pouze mnichy, aby je přivedli k manuální činnosti podle řádových statutů, a později jim pomáhali i laický konvrši. Není vyloučeno, že byly tyto dvory i specializovány, jejich architektonická podoba můžeme říci byla typizována. Charakteristický byl jejich čtvercový půdorys se zesíleným obvodovým zdivem a to z ochranných důvodů, rovněž se neopomnělo na vestavěnou kapli. Později se v grangiich vzhlédly i stavitelé hospodářských dvorů zemané a rytíři, příslušníci nižší šlechty, a zvali je tvrzemi.
 

Vzniká šlechta

Z hlubin času se vynořuje nový fenomén, tím je sílící pozice šlechty. S jejich uvědoměním narůstá i touha podělit se s klérem o pozemkové majetky. Šlechta původně závislá na panovníkovi prosazuje svůj nárok na dědičnou držbu půdy. Je pravděpodobné, že nejstarší a mocná šlechta získávala půdu jednoduše uzurpací (tj. nepovoleným záborem) a vlastní kolonizací nebo dědičnou výsluhou.

V každém případě šlo o tvořící se elitu, která bylaindividuálně velmi rozdílná, sociálně i vývojově. Největší majetkové vyhlídky měli představitelé působící v úzkém okruhu panovníka, buď v jeho družině nebo vykonávající úřad na některém z jeho hradů.

Nejstarším příkladem může být plzeňský Drslav (1160-1165), snad předek rodu Drslaviců, od nichž se volně genealogicky odvozuje značná část pozdějších šlechtických rodů usídlených na jižním Plzeňsku a Klatovsku (páni z Žinkov, Litic, Potštejna, Černínové, páni ze Skály, Švihova). S úřadem královského komorníka Plzeňského kraje spojil svůj vzestup i o dvě generace mladší pán Ratmír ze Skviřína (1233-1247), zakladatel pánů z Krasíkova, Švamberků atd.

Šlechtici záhy zjistili, že na rozrůstající pozemkové plochy, které vlastnili nestačí, proto vzali zavděk nový typ právního vztahu mezi poddaným a feudálem tzv. zákupní (německé) právo – emfyteuzi, poskytující poddanému možnost získat do dědičného nájmu půdu za pevně stanovený roční úrok (census). Není třeba zdůrazňovat, že šlo o důležitý krok, který nesmírně posílil vazbu rolníků k půdě s pocitem fiktivního vlastnictví s dědičným nájemným. Pokud hospodář pravidelně platil dědičné nájemné, a staral se dobře o rentabilnost svého konání, pak jeho pozice i jeho dědiců byla neotřesitelná, to se tehdy oboustranně považovalo téměř za zákon. Jinou zásluhou bylo utváření nové vrstvy zvané osedlí (sedlský), což si z dnešního pohledu můžeme vykládat za vrstvu sedláků a chalupníků.

Stavba kostelů

To co se mělo na venkově zasadit o určitý řád a vytváření nezbytné poslušnosti, ale i pro nabytí dalších platů pro církev i šlechtu byla výstavba kostelů, šlo o záležitost, která byla téměř vždy na samé hranici finančních možností, a to i u zámožnějších feudálů i církevních institucí. Bezesporu šlo o událost mimořádného hospodářského a symbolického dosahu. Feudál tím získal ke kostelu patronátní (poddací) právo, de facto nárok na část kostelních důchodů a upevnil si tak svůj nepřímý vliv na veškeré obyvatelstvo a církevní správu vznikající farnosti.

Kolonizace území

S nástupem nových feudálních vlastníků – klášterů a zejména šlechty – se stupňoval rovněž zájem o neosídlenou půdu. Kolonizace dostoupila v druhé polovině 12.století a po celé 13.století svého vrcholu. Začal být velký zájem i o výše položené , méně příhodné oblasti nad 500 m n.m. Osídlování těchto oblastí ve zmíněné době mírně podporovalo i klimatické a teplotní optimum, jež se projevovalo zvýšenou sluneční aktivitou, prodlužující vegetační období v drsnějších oblastech (viz Čížkovsko). Na konci sledovaného období se v našem kraji přiblížil rozsah osídleného území rámcově dnešnímu stavu.

Pečeť Přemysla Otakara I.,
který jako český král vládl
v letech 1197–1230.

Pečeť krále Václava I., který vládl v letech 1230–1253.

Pečeť krále Přemysla Otakara II., jenž vládl v letech
1253 – 1278.

Pečeť krále Václava II., jehož vláda byla vymezena roky
1278/83–1305.


První písemná zmínka o Čížkovu

Nyní bych rád popsal způsob, jenž nás má dovést ke stanovení nezvratitelného data prvního zápisu vztahovaného k našemu Čížkovu u Blovic. Úvodem musím zdůraznit, že jsem použil veškerých známých archiválií a jsem si docela jistý, že žádné další, které by mohly popřít, eventuálně doplnit předkládané závěry, neexistují!

Karel Jaromír Erben

Do výchozí a základní polemiky vstupují dvě skutečná esa mezi historiky 19.století.
Nejde o nikoho jiného než na jedné straně o formát Karla Jaromíra Erbena (1811-1870), vystudovaného právníka a filosofa, který proslul jako sběratel starých historických
a literárních písemných památek, překladatel, ale také jako jeden z nejbližších spolupracovníků Františka Palackého. Nutno podotknout, že bez K. J. Erbena by
nebylo Palackého věhlasu, a jeho rozsáhlého díla.

Erben pracoval jako sekretář Českého musea a od r. 1851 se stal prvním archivářem města Prahy. V témže roce zahájil práce na svém nejvýznamnějším vědeckém počinu – vydávání ediční řady – Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. První svazek, shodou okolností právě o něm bude dále vedena řeč, vyšel v r. 1857, a jeho vědecká úroveň byla tak vysoká, že mohl do značné míry nahradit dosud chybějící český diplomatář, jehož pozdějšímu vydání zabránila , jak jinak než naše příslovečná zášť a nepřejícnost či rivalita
s moravským archivářem Boczkem. Erbenovu soustředěnou a doslova mravenčí práci dokumentuje soubor téměř 25 tisíc archivních dokumentů, které vyhledal a stáhl se zámeckých, farních a dalších archivů do tehdy centrálního, pražského archivu, zemský ještě nebyl založen.

 


Karel Jaromír Erben (1811-1870)
byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu. Více ZDE.

Gustav Friedrich

Jeho pomyslným konkurentem v naší kauze, byl téměř o dvě generace mladší Gustav Friedrich (1871-1943), historik, profesor University Karlovy, ředitel Státní archivní školy. Vydal český diplomatář - Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae (do r. 1238), edici přemyslovských písemností – Acta regnum Bohemiae selecta. Ovšem jeho nejrozsáhlejším dílem je edice Desek dvorských 14. a 15.století, a stále nepřekonána je Učebná kniha paleografie latinské (věda zabývající se písmem a jeho vývojem, usiluje o správné čtení místní, chronologické zařazení písemných památek). Řekněme rovnou, že rozsah jeho prací je mimořádný, zasluhující uznání. Nutné je však podotknout, že měl v mnoha případech cestu usnadněnou uspořádáním dokumentačních řad i jednotlivých písemností (např. pro Codex) od K. J. Erbena, Fr. Palackého i jejich pokračovatelů Josefa Emlera, Jaromíra Čelakovského, Josefa Teigeho a Václava Vojtíška. Zde jsem vyjmenoval skutečnou plejádu mimořádných a dosud nepřekonaných osobností našeho archivnictví.

O to více překvapuje, že Gustav Friedrich se málo věnoval detailům, některé závěry
a přiložené poznámky byly bohužel neověřené a ukvapené. Jako by nestihal dát svému dílu náležitou pečlivost , tolik důležitou pro renomovaného historika. Tato stránka naopak ctila
K. J. Erbena, jehož fundovaný přístup, podložený hlubokým studiem a mnohostranným ověřováním své práce představoval jeho styl. Je škoda, že Friedrichovi následovníci pouze přejímali a opakovali jeho chybné výklady ke komentovaným archiváliím.
 


Gustav Friedrich (1871-1943)
byl český archivář, historik,
pedagog a editor. Více
ZDE.

První zmínka o Čížkovu z roku 1146 ?

Nyní přistupme ke konkrétním výhradám, a bude to samozřejmě ve vztahu k naši problematice. Rozdíl můžeme vidět ve srovnání obou zmíněných historiků, poněvadž shodou okolností oba se ve svých edičních počátcích věnovali téměř stejnému dějinnému časovému úseku, Erben v Regestě, pars I, annorum 600 – 1253; Friedrich v Codexu – annorum do 1238.

Začít musíme u první písemné památky se známým datem – 1146 (5. srpna), kdy kníže a později český král Vladislav II připsal zakládanému cisterciáckému klášteru v Plasích svá zboží – plaský dvůr, a k tomu přidal blízké vesnice Kaznev (Kaznějov), Vrasni (Vrážné), Zechutici (Sechutice) a Nebresini (Nebřeziny) a konečně projevil svou knížecí vůli a dal svůj souhlas pražskému biskupu Ottovi, aby obdaroval klášter ještě vesnicí Teskoy (Těškov), vzdálenou od vsi Vrážné něco přes 1 km. Nyní zhruba ve stejných místech leží vesnička Ondřejov.

Poněvadž zakládajících řeholníků bylo pouhých 9, je možné pochopit, že dostupná vzdálenost k hospodářským dvorům nemohla být velká. Všechny darované vesnice jsou podle současných cest do 7 kilometrů od kláštera, a nejdále pak Sechutice a právě Těškov (nebo snad Tiškov).

Osud Těškova byl pohnutý. Petr Rožmberský ve své publikaci o „Zaniklých západočeských hradech a tvrzích“ zmiňuje v souvislosti s Plaským klášterem, rovněž Těškov, ovšem bez toho, že by se chtěl hlouběji upřesňováním zaobírat. Uvádí, že je téměř jisté, že Těškov byl krátce po převzetí klášterem přepaden a vypleněn loupeživými tlupami, poddaní se rozutekli a ves nadále pustla.

Musím předeslat, že oba editoři (Erben i Friedrich) měli k dispozici pouze falsum (opis) z originálu, který je uložen ve vídeňském archivu (Instrumentum autobiographi instar manu saeculi XII exeuntis in membrana scriptum in tabulario). V tomto případě, jakož i v jiných, čerpal G. Friedrich z pramenů, které opatřil K. J. Erben. Friedrich se na něho také odvolává.
Vzhledem k důležitosti dokumentu můžeme oprávněně pochybovat, že by knížecí písař se dopustil komolení event. chyb v přepisu.
Zmíněná listina je zanesena v Erbenově Regestě, pars I, na straně 118, pod položkou 265 ( falsum saec.XII. ex.=orig. sublestum in archiv c.r. aul. Vindobone).

Pro nás důležitým vodítkem je na konci 1. dílu Regesty připojený Index locorum na str. 790, zde můžeme spatřit Erbenovy transkripce latinských názvů místních jmen do české podoby. Je třeba podotknout, že ve 12. století existovala jako úřední řeč výhradně latina.
Po řadě konzultací včetně autorizovaného tlumočníka a překladatele do latiny Dr. Kaliny z Ústavu pro jazyk český, jsem zvolil lingvistický přístup. Domnívám se, že zde je třeba hledat základní oporu pro řešení správnosti výkladu.

Nyní se vracím k indexu na str. 790 Regesty. Erben klade rovnítko u názvu Těškov k latinským Teskoy, Thiscov, Thyskov, k tomu připojuje odvolávky ke vztahovaným zápisům (viz roky a strany Regesty) – (1146) str.118; (1193) str.187; (1224) str.315. Latinská litera T , tvoří zcela běžně prvá písmena i u obdobných názvů např.: Těšany=Tesaz, Tysan, Teslaene, nebo Tíšov=Tyszow; nebo Tišnov=Thieschenowe.

Naproti tomu v případě názvů začínajících písmenem Č je přepis u latinských názvů místních jmen rovněž vcelku jednoznačný, aby maximálně tlumočil obvyklou měkkou výslovnost a připodobnění. Takže u názvu, který nás nejvíce zajímá tj. Čížkov = Ciscow, podobně Černkov=Cirnkov; Černilce=Cirnilce; Číchov=Cihhowe apod.

Gustav Friedrich zařadil do svého edičního souboru Codexu naprosto shodný přepis listiny jako předtím Erben, rovněž v pol. 396 má uvedeno obdarování kláštera vesnicí Teskoy od pražského biskupství, ale v dolní poznámce pod čarou –12) píše, že jde o Čížkov prope Blovice, distr. Plzeň.

Aby nad G. Friedrichem nebylo zklamání málo, přidávám další jeho neodpustitelný omyl. A znovu se v lokaci místa uvedeného v jiné listině, o které se ještě dále zmíním, dopouští hrubé chyby. Jako by jej Čížkov přitahoval, tentokrát nesprávně zamířil k druhé vesnici tohoto jména, u Nové Cerkve. Ještě štěstí, že již další vesnice stejného jména v Čechách a na Moravě není. Vůbec mu nevadilo, že Čížkov u Nové Cerkve v době z níž listina pochází ještě neexistoval.

Vraťme se však k Těškovu. Jeho břímě zůstalo plaskému klášteru v majetkovém náručí, ale bez užitku. Není proto divu, že opat kláštera využil první příležitost, jež se naskytla, k obratné výměně, kdy získal blízký a perspektivní dvůr (grangium) Lomany za pustý Těškov, i když musel přidat navýšení o 22 hřiven stříbra (něco přes 5 kg). Erben má výměnu Loman za Těškov z roku 1193 v Regestě I. pol.415 na str.187, Friedrich zanesl stejný zápis do svého Codexu pod pol.343 na str. 309-310.

Noví vlastníci Drslavici byli v držení Těškova ještě na přelomu 12. a 13.století. Panovník posléze pověřil plzeňského komořího Ratmíra, aby pustou ves znovu osadil a ochraňoval. Ratmír v r. 1224 učinil s opatem kláštera smlouvu, že na pustině svým nákladem postaví poplužní dvůr s dvojím poplužím s tím, že po jeho smrti dvůr znovu připadne klášteru. Posledním pořízením r. 1232 pán Ratmír cisterciákům ještě přidal jiné dvě vesnice. V roce 1250 je však Těškov (Tuškov) jmenován mezi plaskými vesnicemi, nikoli grangiemi.

Latinský název v listině o které jsem se právě zmínil je tentokrát Thischow, a můžeme argumentovat shodně s předchozím , Friedrich stále a zarytě vydává Čížkov za Těškov s poznámkou pod čarou na str. 310 Čížkov prope Blovice distr. Plzeň (Pilsen).

Analýza Milana Novobilského

Potěšitelné je, že jsem za nechtěného spojence v tažení po pravdivých začátcích písemných památek Čížkova získal plzeňského historika Milana Novobilského, který roku 1999 napsal útlé pojednání o čížkovské tvrzi v rámci edice „Zapomenuté hrady a tvrze v Západočeském kraji“. Pochopitelně, že se nemohl vyhnout počátkům Čížkova, ale jak jsme si již řekli vzhledem k tomu, že záměr jeho práce mířil jinam, ke zmíněné tvrzi a nikoli k hledání objasňujících podkladů, unikly mu některé důležité souvislosti.

Novobilský rozvedl polemiku, zda se jedná o Čížkov či jinou lokalitu v období o němž je vedena pře t,j, 1146-48. Sám si odpovídá, že rané varianty označení Čížkova „spíše nesvědčí“ tomu, že by se mohlo jednat právě o naši ves. Dále uvádí, že ostatní tvary jména jsou „více či méně blízké“. Později se pouští dokonce až do jisté pravděpodobnosti, že není zřejmé, jedná-li se o Čížkov u Blovic či dvůr Čížkov u Oráčova na Rakovnicku. V dalším textu své snažení vzdává, a odvolává se na absenci dalších písemných pramenů.

Jistým způsobem znovu oživuje svou polemiku na konstrukci darovací listiny knížete Vladislava II. plaskému klášteru. Jeho zmínka o „neorganickém“ včlenění darování vsi Teskoy biskupem Ottou je nutno považovat za nesprávné. Hned musím své tvrzení podložit. Kníže a pozdější král Vladislav II. měl rozsáhlé pravomoci, to že daroval vsi v okolí plaského kláštera a dvůr plaský lze zdůvodnit poměrně snadno, poněvadž šlo přímo o jeho majetek.Naopak začlenění daru pražským biskupstvím do jeho listiny bylo aktem bezpochyby organickým, jelikož veškeré transakce světské i církevní musely se dít s předběžným souhlasem krále. A tak tomu bylo i v případě vsi Teskoy.

Nyní se dostávám k závěrečné části Novobilského analýzy, která je zpočátku dosti rozpačitá. Cituji: „Ves Teskoy interpretuje dosavadní literatura celkem bez rozpaků jako Čížkov u Blovic. Jiní autoři se kloní k názoru, že se jednalo o dnes zaniklou ves Tuškov či Těškov, lokalizovanou severozápadně od Plas v blízkosti Ondřejova – tedy umístěnou v těsném sousedství kláštera. K této variantě se kloní i autor (rozuměj M. Novobilský), a proto lze říci, že Čížkov u Blovic klášteru nikdy nepatřil, ale že držel dvůr Čížkov u Oráčova na Rakovnicku (?)“

Přitom připouští možnost, že jména vesnice Tyeskowo, Thyskow, Theskow se týkají Tuškova u Ondřejova či Těškova u Zbiroha (Oráčova), který mimochodem je poprvé zaznamenán až ve druhé polovině 14.století (!) svědčí o tom, že Milan Novobilský špatně začal, dobře pokračoval a špatně skončil, i tak by se dala charakterizovat jeho rozkolísaná úvaha.

 


Milan Novobilský * 1961

Výtvarník, restaurátor, autor
příruček o historických
a archeologických památkách.
Více
ZDE.

 
 

Práce Petra Rožmberského

Na štěstí na naši straně je další západočeský historik Petr Rožmberský, který vydal rovněž ve stejné edici jako Novobilský historický přehled o Dvorech plaského kláštera. Jeho přínos zejména spočívá, jak jsme již přesvědčili v popisu všech darovaných vsí a dvorů včetně Těškova (Tíškova event. Tuškova).

Rožmberskému slouží ke cti, že se ani nepokusil rozklíčovat, cože plaský klášter za ves Lomany, kromě 22 hřiven stříbra Drslavicům přidal za vesnici. Místo spekulace a dohadů rovnou konstatoval, že pojmenování vesnice u něho bezejmené není v této souvislosti namístě. A tak se u něho v případě výměny z r. 1193 odpovědi nedočkáme.

Zástupci "dosavadní literatury"

Musím dát slovo i těm, kteří notně záležitost zamíchali, a patří do skupiny, o níž se M. Novobilský zmiňuje jako o zástupcích „dosavadní literatury“, kteří tvrdošíjně stojí za názorem G. Friedricha. Mezi výtečníky, kteří se rozhodli poplést laickou i odbornou veřejnost patří např.: redaktoři proslaveného Velkého Ottova naučného slovníku, ti u hesla Těškov (díl 25, vydání 1906, str. 290) poznamenali: Těžkov, okr. Zbiroh, pošta Mýto, hejtmanství Rokycany, ještě připojili následující, „ Zdá se, že ves stávala již ve 12.století a že náležela klášteru plaskému, že však do staletí 14 částečně zpustla“. Patrně autorům nevadilo, že tento Těškov nikdy plaskému klášteru nepatřil, poněvadž ani nemohl, jelikož první záznamy o něm se datují až do druhé poloviny 14. století. Jiný Těškov asi neznali . . .

 

 
Petr Rožmberský * 1952

Český archeolog, autor příruček
o historii a archeologii památek, zaměstnanec katedry archeologie
při FF ZČU v Plzni. Více ZDE.

Dr. Antonín Profous

Za mystifikaci je třeba pokládat původ a pojmenování Čížkova věhlasným autorem dr. Antonínem Profousem. K jeho knize Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, vydané ČSAV v r. 1949, se bohužel přiklonil i Ústav pro jazyk český (J. Dřímal). Dr. Profous se příliš nerozpakoval, pro něho Čížkov se skrývá, jak v r. 1146 jako Teskoy, tak Thischo v r. 1183 (ale zde se zmýlil, správný letopočet je 1193), ale za Čížkov má i Chiscov (1237) a Cziskow (1352-1408) v tomto případě správně ! J. Dřímal píše, že z té doby (1146-1237) Těškov podle dr. Profouse žádné doklady nemá ! I s tím by bylo možné souhlasit, kdyby neexistoval jiný Těškov než u Zbiroha, ale my víme, že tomu tak není.

Na druhé straně dr. Profous ve svém indexu o Těškovu u Zbiroha vcelku správně zmiňuje Tesskow, Theskow (1350), Teyschow (1359) a Tieskow (1379), což jsou v jeho případě skutečně první písemné záznamy o jeho existenci.

Dalším kritériem pro posouzeni správnosti či nesprávnosti Friedrichovy verze je časové hiedisko. Víme, že prvni zaručenou zmínkou o Čižkovu u Blovic je rok 1237, kdy Čížkov (Chizcov) získal kladrubský klášter od Havla Markvartice vyměnou za jiné zboží. G. Friedrich v Codexu zmíněnou směnu má uvedenou pod pol.172, 173 na str. 212 a 213 v díle III. Zde s naprostou samozřejmostí zapsal vesnici Ciscow za Čížkov, ovšem jeho lokaci zcela přešel! M. Novobilský dává do oprávněnosti k tomuto tvrzení skutečnost, že r. 1239 se v majetku kladrubského kláštera uvádí i sousední vesnice Přešín (Pressino, villa mon. Kladrub)

Pro srovnání připomínám, že panovník komořímu Ratmírovi ze Skviřína v téže době ukIádá zvelebit Těškov (1224) a r. 1232 Ratmír znovu vrací tuto ves (dvůr) plaskému klášteru.

August Sedláček

Na závěr pojednání jsem si nechal argumentaci historika a archiváře Augusta Sedláčka, autora výjimečného a rozsáhlého spisu, k němuž vzhlíží i současníci nazvaného „ Hrady, zámky a tvrze království českého", který vyšel ve vydavatelství Fr. Šimáčka r. 1882. Z něho čerpám koncovku z kapitoly o hradu Březnice. V 11. dílu, jenž je věnován Prácheňskému kraji, na str. 221, se Sedláček rozepsal o zakladatelském rodu panů z Buziců (zkrácení Budislavů) takto:

Předek Buziců, kteří byli usedlí ve zdejší krajině, Jaroslav (zmiňován v letech 1196-1211) patřil k předním pánům zemským a držel panství pozdější Březnické, Rožmitálské, Čížkovské a drahně rozličných osad. Nejproslulejší ze tří bratří, synů Jaroslava byl Budislav z Březnice (zmiňován 1224-1240). Bvl to on, který zboží Poříčské prodal klášteru Kladrubskému, jež se statkem jeho (!) Čížkovským mezovalo.

Sedláčkovi k tomuto popisu byli nápomocni zmiňovaní historici Erben, Emler a Palacký, však se také na stejné straně 221 podrobně na ně odvolává.
Když se vrátíme o několik odstavců zpět a provedeme prosté časové srovnání vlastnictví majetků plaského kláštera a Buziců, zjistíme, že je prakticky nemožné, aby současně, týká se to poměrně velmi krátkého časového úseku mezi r. 1193-1196, oba byIy držitelé stejných vesnic Čižkova a Přešína.

 


August Sedláček (1843-1926)
český historik, genealog,
sfragistik a heraldik.
Více ZDE.

 
Z uvedeného je možné vyvodit následující, Plaský kIášter, z předkládaných věcných zdůvodnění byl skutečně vlastníkem Těškova u Ondřejova, a Těškov tak nemůže být Čížkovem, jelikož ten již v téže době byl panstvím starobylého rodu Buziců. Znovu ovšem zdůrazňuji, že "Čížkov z té doby" pravděpodobně představoval nepojmenované polesí, i když kdoví. Existence možného Čížkova až do r. 1146 snad sahá, ale nikoli ve spojení s Plaským klášterem.

První zmínka o vesnici Čížkov u Blovic není tedy z roku 1146,
ale až z roku 1237.


 

Starobylost vsi Čížkova nám dokumentují kopie listin z r. 1237 o směně vsi Čížkova za východočeský újezd Vladislavsko – Sezemicko, mezi opatem kladrubského kláštera benediktinů Reinherem a Havlem, synem Markvartice.

Akt směny byl stvrzen požehnaným souhlasem biskupa pražského Bernarda v témže roce 1237.
Latinský přepis všech tří dokumentů nalezneme v Codexu diplomaticus et epistolarius, vydaném Gustavem Fridrichem, v dílu III., pod položkami 507-509 resp. 172-173, str. 212-213. Originální kopie i s latinskými přepisy si můžete stáhnout ZDE.
 

 

Přiložené kopie vzácných královských listin týkající se i našeho Čížkova jsou vybrány z mimořádně ceněného fondu dokumentů (staré písemnosti), v originálech uložených v Národním archivu. Jde o listiny, které se běžně nevydávají ani ke studijním účelům mimo jiné i proto, že jsou na znamení souhlasného stvrzení opatřeny královskými pečetěmi. Téměř vždy se jedná o listiny obsahující akta obdarování (donace), směny či odkazy majetků panovníka svým věrným. Pokud jde o případ jako je náš, kdy cirkevní instituce (kláštery, biskupství) se dohodla na výměně majetků s panským stavem (šlechtou) i tehdy má konečné slovo panovník, co by zemský správce ve skutečnosti zapůjčeného movitého i nemovitého majetku. Proč nejsou zápisy v českém jazyce na to je jednoduchá odpověď, ve 12, a 13. století byly veškeré úřední dokumenty zapisovány pouze v latině, což dnes, kdy latina ztratila na významu, působí našim badatelům v překladech značné starosti.


Něco málo o autorovi textu:

Milan Čadský (*1942)

Žije v Kojeticích poblíž Neratovic. K rozsáhlé badatelské práci na historii Čížkova se dostal přes hledání rodové mužské linie Čadských, kteří patřili k nejstarším čížkovským rodům a vytvořil podrobný 8-dílný rodopis. V současné době je na penzi, profesně býval vedoucí projektant přípravy a výstavby televizních vysílačů základní sítě.  Jeho velkým a dá se říci i životním koníčkem se stala genealogie, které věnoval téměř veškerý volný čas od roku 1999, kdy absolvoval základní i pokročilý kurs pro rodopisce. V těchto kursech se naučil mnohé studijní postupy bez nichž nelze kvalitně tuto pomocnou vědeckou disciplinu provozovat. To obnáší zejména správně se orientovat v archivních fondech, kde a co hledat, naučit se číst různé typy písma (kurziva, švabach atd.), naučit se pracovat se slovníky, doplňovat své znalosti v odborné historické literatuře a jak sám pan Čadský říká: " Naučit se být trpělivý a vytrvalý".  V místě bydliště se rovněž zabývá kronikařením. Členem České genealogické společnosti je od roku 1999.


Na základě rozsáhlé badatelské práce Milana Čadkého
pro www.obec-cizkov.cz upravil a fotografiemi doplnil Dušan Skala.