Facebook

 


II. SVĚTOVÁ VÁLKA V PŘEŠÍNĚ

Vzpomínky přešínského rodáka pana Václava Houšky na období II. světové války tak, jak ji zažil jako kluk v této obci.


Jak to v naší vesnici vypadalo v době 2.světové války? Nevíme. Do přešínské kroniky se podívat nemůžeme, protože se ztratila. Možná, že někde je, ale zatím se nepodařilo ji najít. Byla jsem proto ráda, že mi pan Václav Houška dovolil nahlédnout do jeho rodinné kroniky, kde si zapisoval svoje zážitky ze života v Přešíně.

Pan Václav Houška se narodil 30. 3. 1931 v Přešíně čp.35 /dnes E 15/, zem. 23. 3. 2017. V Přešíně žil až do  šedesátých let minulého století, kdy se spolu s manželkou odstěhovali do Plzně Radobyčic. Tam prožil celý svůj další život. Svou rodnou vesničku měl ale moc rád. Chaloupku po rodičích i zahradu kolem ní udržovali společně s manželkou, dokud jim to síly dovolovaly. Jezdil sem hlavně za včeličkami, které choval až do svých 80 roků. Vždycky ho zajímalo to, co se v Přešíně děje.

 


Vzpomínky pana Václava Houšky na 2. světovou válku


Druhá světová válka začala Mnichovskou dohodou /zradou/ 30.9.1938, /o nás bez nás/. Hitler nejdříve zabral velkou část pohraničí. Slovensko bylo odtrženo, vytvořilo Slovenský štát a stalo se spojencem Německa. Odtržena byla i Podkarpatská Rus. Z nás byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava pod ochranou Velkoněmecké říše.

Jak vypadala taková ochrana: muži sice nemuseli nastoupit do armády, ale mladší ročníky měly za povinnost pracovat v různých městech Německa ve zbrojním průmyslu /nucené nasazení/. Později pracovali ve vybombardovaném území 12-14 hodin denně v nelidských podmínkách. Všude se tvrdě pracovalo ve prospěch říše.

U zemědělců byly stanoveny tak vysoké dodávky, že nezbylo na vlastní samozásobení. Stále hrozily kontroly a tvrdé sankce za neplnění. Zabíjačka mohla být oficiálně tehdy, když se splnily dodávky. I v tak zlé době byla ale zabíjačka cílem hospodáře. A to i přesto, že se nejlepší hřbetní sádlo, včetně kruponu, muselo odevzdat. A pro rodinu zbylo jen málo. Když se nesplnilo, muselo se zabíjet načerno. A to už s sebou neslo určité riziko. Někdo musel hlídat, aby náhodný kolemjdoucí nic nezaslechl.

Veškeré obyvatelstvo bylo vystaveno neslýchanému teroru a jakýkoliv odpor byl stíhán jako sabotáž a byl trestán káznicí nebo i smrtí.

Pamatuji si, když jsem chodil do měšťanské školy do Blovic, jak tam probíhal veřejný soud se sedlákem z Chlumu, který dlužil více dodávek potravin. Byl odsouzen k smrti. Na vlastní oči jsem viděl jeho zoufalou ženu, jak chodila se synem po náměstí a hořce plakala. Dožadovala se pomoci u místního advokáta, ale marně /Dr. Záhořík/.

Nejhorší doba nastala, když čeští parašutisté z Anglie provedli atentát na Reinharda Heydricha. Teror byl pak vystupňován tak, že provokatéři za schvalování atentátu posílali naše občany přímo na smrt. V Louňové vyvraždili celou rodinu. Msta Němců neznala mezí. 10. června 1942 vyvraždili celou obec Lidice. Muže zastřelili, ženy a děti poslali do koncentračních táborů a obec vypálili. Podobný osud potkal i Ležáky a další obce.

 

A jak to vypadalo u nás?


V každé domácnosti, kde měli vlastní rádio, byla povinně umístěna tabulka oznamující, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí.

Ve škole byly často uhelné prázdniny. Někteří učitelé z Blovic prošli tvrdým výslechem na gestapu. Někdo se nechal vystrašit. Paní učitelka Paulová zdravila zdviženou pravicí ihned, jak vstoupila do třídy, až do té doby, než došla na stupínek. My jsme ji všichni museli stejně pozdravit.

Němčiny jsme měli dvakrát tolik co češtiny. Z němčiny jsme dělali zkoušky, a kdo neuspěl, musel ukončit měšťanskou školu. Za války byla měšťanka „hlavní“ škola. Hitler pro Čechy nepočítal s vyšším vzděláním. Vysoké a některé střední školy už byly uzavřeny.

Povinnost mladých nad 15 let pracovat „v Rajchu“ měla i své výjimky. Nemuseli ti, kteří byli členy Kuratoria. V Přešíně to byli bratři Houškové z čp. 36 /Jaroslav a Josef/. Ti měli na starosti v obci brannou výchovu, cvičili nás mladší .

Také si pamatuju, jak někteří utekli z práce v Německu /nejčastěji po náletech/. Doma se museli ukrývat a čeští četníci je pronásledovali. Když některého chytili /často na udání/, poslali ho za trest třeba do Terezína. Z Přešína to zažil Stáňa Sak z čp. 27. Vyprávěl, jaké hrůzy tam zažil. Josef Milt,který také z Německa utekl, se „do Rajchu“ už nevrátil. Ukrýval se ve vesnici.

Když se schylovalo ke konci války, procházeli přes naši obec ustupující němečtí vojáci a civilisté, tzv.“národní hosté“. Sedláci s koňmi měli povinnost vyvézt je do další obce /Vrčeň, Srby, Dvorec/. Někdy bylo těžké se jich zbavit, protože chyběly další koňské potahy na přepřah. Poslušnost si vymáhali i zbraní!

Pak ustupovali pěšáci, většinou na kolech. Stačilo, když píchli kolo a byli ochotni ho vyměnit za jakékoliv, které bylo pojízdné. Já jsem měl staré záplatované kolo, ale neudělal jsem s nimi žádný kšeft, protože jsem jim nevěřil.

Vojákům, kteří ustupovali, se dělaly na cestě různé zátarasy, aby se jim ztížila ústupová cesta. Tady mám už vlastní vzpomínku. Dnes bych řekl, že z mladické nerozvážnosti, v touze po dobrodružství /vojáci byli plně ozbrojeni/, jsem se zúčastnil takové akce. Já 14 let, bratranec Bohouš 19 let, jsme vzali pilu a sekeru a na Kbelích jsme porazili strom, který padl přes silnici. Vzápětí jel od Blovic džíp s německými vojáky. My jsme se ukryli a čekali, co bude dál. Němci vyskákali z auta, vzali svoji pilu „břichatku“, strom přeřezali, dali stranou a pokračovali v cestě. Stačilo, aby nás vypátrali /stáli jsme přikrčeni nedaleko za stromem/ a mohli jsme mít hrdinství zpečetěné!

V naší vesnici se objevily i zbytky pochodů smrti. Zbědované ženy z různých koutů Evropy, kterým nebylo rozumět. Pamatuji si, že naši vzali chleba a hrnec se zbytkem kafe a sběračkou nalévali kafe do jejich ešusů. Hrnec byl brzy prázdný. Vzpomínám na smutný pohled těch žen, na které se nedostalo.

Tyto události následovaly rychle po sobě, to bylo v dubnu a květnu 1945.
 


Americká armáda na náměstí v Nepomuku 7. května 1945


Už při přesunu německé armády jsem na vlastní oči viděl, jak se vojáci převlékali do civilních oděvů /v domě u Brudnů/, loučili se a mizeli! Velící důstojníci už vojákům nehrozili zbraněmi, ale dělali, že nevidí. Vojáci se rozdělili do skupin a ztráceli se v lesích!

V té době se tvořily ze všech obyvatel partyzánské skupiny. Odzbrojovaly Němce a posílaly je na četnickou stanici do Nových Mitrovic. Zajaly i skupinu mladých Němek, nejspíš Hitlerjugen, a skupina starších kluků je nutila, aby uklidily školu.

Pak přijeli do Přešína v džípu Američané. Naše ženy jim upekly dort, který jim předala paní Pávová /za pomoci němčiny/.

Následovali Rusové v autě s proviantem a ošacením a rozdávali to našim občanům, třeba rodině Michlů /Romů/. Pak přijely ruské tanky. Některé z nich zastavily, aby se vojáci mohli občerstvit a umýt. Dále pokračovaly směrem na Sedliště. Tak nějak jen velmi, velmi stručně jako starší dítě jsem prožíval období II. světové války v Přešíně.                                                                 

Zapsala Libuše Bulínová
23. ledna 2019