Facebook

 


JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 7

Přinášíme Vám sedmý a zároveň poslední díl z deníku Karla Rodiny: Jak jsem prožil světovou válku. Připravili Ing. Antonín Bárta a Ing. Libuše Oplová.



7. ČÁST

Kolem světa domů                                                                                          25. 4. 1920 – 11. 8. 1920

Ve Vladivostoku

Bylo poručeno, aby si každý připravil na své věci bednu na rozích oplechovanou, která se uloží do lodního nákladu. Nastal shon po bednách nebo prknech na ně. 27. dubna večer jsme vyjeli z Pograničné, tempo jízdy se zmírnilo a naše posuny jsou krátké. Odpoledne 30. dubna jsme v Nikolsku Ussurijském. Do Vladivostoku zbývá pouze 100 verst. Ve stanici stojíme 4 dny a skládáme svoje věci. Sestavuji tu dějiny naší plukovní hudby, zejména, co všecko se hrálo. I s činností na Ukrajině, pokud jsou zachovány programy, je toho hezká řádka:

Úplné symfonie a suity - 9
Úryvky z děl symfonických - 5
Operní předehry - 32
Koncerní tance - 27
Operní směsi, výňatky - 29

Mimo to bylo ještě mnoho věcí méně významných.

 

Příprava beden – evakuováků

4. května jsme přejeli na rozjezd Baranovskij. Na polích tu pracují Korejci, jež poznáváme podle bílých chalátů, až k zemi dlouhých. 10. května v poledne jsme vyjeli s nadějí, že snad již ten malý zbytek cesty ujedeme najednou. Za stanicí Ugolnaja již se objevují vily, které vždy prozrazují blízkost většího města. Ještě jeden rozjezd a otvírá se nám pohled na záliv moře. Většina vidí tady moře ponejprv v životě. Kromě toho vidíme v něm svůj cíl, jehož v této chvíli dosahujeme po dvouletém snažení. Z vozů se ozývá jásot, který i hukot vlaku přehlušuje. Za půl hodiny jízdy při břehu mořském zastavujeme na vladivostockém předměstí.

Na Vladivostoku je znáti, že je to mladé město a nemá historie. Obyvatelstvo je velmi smíšené, kromě Rusů jsou tu několikeré národnosti evropské a asijské. Naše toulky směřovaly nejčastěji k moři. Pozorujeme mořské živočichy, život v rybářských přístavech a čilý ruch na rybářských trzích. V dokách jsou 3 lodi, dvě rozebrané se opravují, třetí se natírá. Dále je vysoká kupa měděných desek se střech strhaných a hlídá ji náš člověk s puškou. To prý je naše měď a nakládá se dospod lodi ke každému transportu. Teprve tu se dovídáme, jak naše hospodářské úřady využily peněz, jež se sešly z vkladů naší vojenské spořitelny a kterých nebylo možno uschovávati na hotovosti pro stálé klesání kursu měny. Nakoupilo se za ně různé zboží, které se odveze domů.

18. května nás převezli městem až na Gniloj Ugol, kde jsme stáli a zůstali ve vlaku až do nalodění. Za svého vojákování v československé armádě na Rusi jsem bydlel přes dva roky nepřetržitě ve vlaku. U hlavního přístaviště byla veliká prkenná budova, bar YMKY. Hrávala tam asi 10 členná smyčcová kapela ze zajatců a večer se tam hrál biograf. I kopaná žila v té době. Sešlo se již ve Vladivostoku více našich částí, a skoro každý pluk měl svůj footbalový team. Sehráli mezi sebou řadu zápasů a konečným vítězem byl náš pluk. Hlavní a stálý náš zájem byl však o postup naší evakuace. Naším evakuačním úřadem ve Vladivostoku bylo předem určeno, kterou lodí kdo pojede, i směr dopravy byl již stanoven. Proto my jsme již dříve věděli, že pojedeme přes Kanadu. Lodi Ixion a Dollar měly tutéž cestu, ostatní jely buď na Panamu, nebo Suez.

 

 
Konec magistrály ve Vladivostoku

Pozn.: V prosinci 1919 začala ve Vladivostoku evakuace bojových útvarů Československého vojska na Rusi do vlasti. Transportu vojáků předcházelo od ledna 1919 několik transportů invalidů. Celkem bylo evakuováno více než 60 000 osob. Lodě pluly několika trasami: kolem Asie přes Indický oceán a Suezským průplavem do Terstu, nebo přes Tichý oceán Panamským průplavem a přes Atlantik do Hamburku či Terstu, anebo přes Tichý oceán do Kanady, přes severní Ameriku vlakem a poté opět lodí přes Atlantik do Hamburku.


Tichým oceánem

V úterý 8. června 1920 dopoledne přijela zase loď a přistála na Čurkině na 46. příčelí. To už byla ta naše. Jak se objevila na Zlatém Rohu, měl náš pluk alarm bez vytroubení. Běželi jsme všichni ven, a když se stáčela k Čurkinu, letěli jsme tam úprkem. Loď pomalu přistála až k rampě. Námořníci se spustili ve dvou člunech a vezli lana ke břehu. Ze břehu pak táhli, jak veleno hlásnou troubou z lodi, až byla pevně přitažena a připoutána k velikým kruhům na rampě. Za malou chvíli počali nakládati bedny s konzervami do spodku lodi. Dva lodní jeřáby současně otočily svá ramena nad rampu a spustily po okrouhlé síti ze silných provazů. Nakladači je rozprostřeli po zemi a hned na ni navalovali bedny ze skladiště. Složili jich asi 20 na síť, kruhy na okraji sebrali a zavěsili na hák jeřábu. Jeřáb zdvihl celý ranec beden v provazové síti do výše, otočil rameno a ponořil tuto dávku do nitra lodi. Za několik okamžiků již vycházela prázdná síť nabrat novou porci. Mezitím vyváželi ze skladiště nové a nové bedny.

Ač jsme již viděli tento způsob nakládání i při dřívějších lodích a vždycky žasli, co se tam toho vejde, nyní byl náš zájem dvojnásobný, poněvadž to byla naše loď a byli jsme zvědavi, co vše povezeme. Teprve na zatroubení k obědu jsme se odtrhli. Autorem tohoto signálu nejčastěji troubeného, dle něhož se scházela k jídlu celá naše sibiřská armáda, byl jsem náhodou já sám. Za pobytu v Kansku byla vypsána soutěž pro jednotné armádní signály. Kapelník Uhlíř mně výzvu předal a já jsem udělal návrh a tento byl přijat. Můj skladatelský úspěch byl pak látkou ke vtipům. Podaří prý se málokomu, aby jeho skladba měla po dobu delší jednoho roku asi 100 každodenních repris, vesměs vřele přijatých.

Se smíšenými pocity radosti i stesku snědli jsme tento poslední oběd z naší vlakové kuchyně. Hned po obědě poručeno chystati se na cestu. Měli jsme již připraveny své rance i chlebníky, v nichž jsme měli jen ty věci, které budeme potřebovat po cestě, ostatní jsme uložili do svých beden – evakuováků. Měli jsme s sebou jen hudební nástroje, pušky našeho oddílu byly již uloženy mezi náklad. Ještě jeden pohled do prázdné a vydrancované teplušky – a šli jsme k lodi. Byl teplý, slunný den. Konečně přestaly rachotit jeřáby. Lodníci připevnili na bok lodi skládací schody a oddíl za oddílem po nich vystupoval. Generál Čeček stál na rampě a přihlížel tomu všemu. Nastupující provázel svými bodrými, veselými poznámkami. S námi však ještě nejel.

V lodi jsme již měli vykázaná místa. Dali jsme si tam své věci a šli hned na palubu. Otvor, jímž jeřáby spouštěli náklad, byl již zakryt podlahou.

 
Naloďování

Pozorovali jsme chvíli naloďování i malebné panorama Vladivostoku ve večerním světle. Poslední již vycházeli na loď. Běželi jsme si dolů pro nástroje. Ve chvilce byla loď odvázána a siréna zahučela. Loď se hnula. My hráli národní hymny, ale pod sílou tohoto dojmu se nám nějak špatně foukalo. Bylo asi 8 hodin večer a jevily se již první známky soumraku.

Jak se 9. června rozednilo, byli jsme skoro všichni na palubě. Každý byl zvědav, jak to vypadá na širém moři. Mnozí již měli mořskou nemoc a krmili ryby přes zábradlí. Některé to již zmohlo v noci, že leželi bledí a zelení a nevstali ani k rannímu čaji. Mně nebylo nic, nezvracel jsem a s chutí jsem se nasnídal. Jen hlava mne trochu bolela. K večeru jsme přijížděli k průlivu mezi japonskými ostrovy. Moře je tu neklidné a pohyby lodi mocnější. V noci jsem se probudil a vidím, že ležím napříč přes lože svých sousedů, kam jsem se odkutálel. Japonskem jsme projeli jižně od ostrova Hokošu, za nímž k severu již je Sachalin.


Loď Protesilaus
 

Naše loď se jmenuje Protesilaus a náleží společnosti Blue Funnal Line. Byla vystavěna roku 1909 firmou Laslie & comp v Anglii a spuštěna na moře roku 1910 v New – Castle on Tyre. Délka lodi je 150,6 m, šířka 18 m. Výška ode dna k zábradlí paluby jest 12,75 m, ponor 7,2 m. Rychlost 34 km/hod. Nosnost je vypočtena na 19 736 tun, my máme naloženo15 800 tun. Zásoba uhlí je 2 500 tun. Vezeme s sebou 900 tun sladké vody. Na loď se vešel celý 9. pluk, 3. dělostřelecký a 3. těžký division, děl však s sebou nevezou.

Dne 15. června jsme minuli 180. poledník a bylo nutno den opakovati. Měli jsme dvě úterý za sebou, což mnohým přes všechno vysvětlování zůstalo záhadou. Od 18. června se počalo oteplovati i se vyjasnilo a cesta již byla veselejší. Asi dvakrát za cestu jsme hráli na palubě dechový koncert a jednou smyčcový v podpalubí na zadní polovině lodi u dělostřelců. Kapitán lodi byl naším horlivým posluchačem.

21. června časně ráno jsme konečně zastavili u majáku při americké pevnině. Asi hodinu jsme čekali, než přijel lodivod a pak jsme vyjeli dále. Projížděli jsme velmi romantickou úžinou, majíce po levé straně pevninu, a po pravé ostrov Vancouver. Kde kdo byl na palubě. Bylo nač se dívat. Po obou stranách byly drobné ostrůvky porostlé zelení, hlavně jehličnany, a na větších při březích rybářské domky. Břeh pevniny je místy hned od vody značně vysoký skalnatý. V dálce je vidět sněžné hřebeny. Do přístavu Vencouveru jsme přijeli až po poledni. Čekala nás tam skupina místních Čechů. Když loď přistávala, hráli jsme na palubě české pochody. S vyloďováním se začalo ihned. Řadili jsme se v přístavišti, pak byla vykládána zavazadla a náklad. Vše se vozilo nákladními auty na nádraží.


V Americe

Chvíli jsme postáli na nějakém staveništi u nádraží, odkud jsme viděli na město, a již jsme nastupovali do vlaku. Trochu nás překvapuje rychlejší tempo západu. Už jsme příliš přivykli na ruské – sičas – které se dovedlo protahovat nejen na hodiny, ale i na celé dny.


Vlakem přes Kanadu 4500 mil

Sedáme do vozů. Ta nádhera! Jsou to dlouhatánské rychlíkové vozy Pullmanovy.  Uprostřed je široká chodba a po obou stranách kabinky jako v kavárně. U širokého okna je stolek a dvě kožená vycpaná sedadla po 2 místech. Na noc se sklopí pohyblivá deska od stropu, sedadla se spojí vložkami zasunutými pod nimi, deska stolu se přiklopí na okno a ložnice je hotová. Dva spí nahoře, dva dole, zavazadla nepřekážejí. V předsíních vagonů na obou stranách jsou police s velmi prostornými číslovanými přihrádkami, ke každému místu ve voze jedna. Proti nim umývárna a záchody. Hned za lokomotivou je kuchyně, a když číšníci roznášejí jídlo, je vidět skrz celý vlak až do ní. Vlak jede velikou rychlostí, na jakou nejsme zvyklí. Vrch nevrch, pořád uháníme stejným tempem. Věci při trati se jen kmitnou, že je nepostačíme postřehnout. Kde se na větší stanici mění lokomotiva, netrvá to půl dne nebo den jako v Rusku. Vše se vyřídí za 15-20 minut a jede se zas.

25. června jsme byli po ránu zklamáni. Myslili jsme, že pojedeme podél velikých jezer na Ottawu a nyní vidíme, že jsme odbočili na severnější dráhu přímo ke Quebecu. Nyní jedeme krajinou lesnatou, velmi spoře obydlenou. V lesích je mnoho jezírek s ostrovy. Po řekách se všude plaví dříví, člověka je jen zřídka vidět. Občas vidíme i tlupu Indiánů, ale nemají per ve vlasech, ani tomahavků, ani skalpů za pasem. Chodí v obyčejných šatech a bydlí buď pod plachtou ve stanu, nebo v kočovném voze. Podobají se docela našim cikánům. Jejich koníci se pasou okolo tábora. Místy se již krajina velmi pracně kolonisuje. Kolonista začátečník tu vypaluje les. Místy projíždíme dusnými oblaky kouře. Ač je horký den, jsme nuceni uzavřít všechna okna. Les hoří po obou stranách trati a žár sálá i od plamenů. Asi po půlhodině vyjíždíme z toho ohnivého pekla. Tu již budoucí farmář vypálil něco lesa, neměl však ještě čas postavit si příbytek, ač má kolem sebe plno dříví. Bydlí prozatím pod stanem, zrobeným z kůlů a veliké plachty, často i se svým dobytkem pohromadě. Vedle stanu má kus žita. Už se vymetalo, ale vyčuhují z něho ještě černé pahýly kmenů, dříve vypálených stromů. Bylo třeba zasíti, aby bylo co jíst a nezbylo času na vyklizení oharků a pařezů.

Stravování ve vlaku bylo dobré, ovšem podle anglické kuchyně. Ráno býval čaj, chléb s nějakým tukem, máslu podobným, trochu zavařeniny, kousíček sýra, lístek salámu, rybička – a tak při každém jídle: mnoho věcí, každého kousíček. Někteří z našich bručeli celou cestu na takové jídlo, ale mně se ta změna líbila.

V Quebecu s námi bez zastávky přejeli na postranní trať a vezli nás do vojenského tábora Valcartier Camp. Tam jsme vystupovali. Ze dvou nákladních vozů vyložili i naše bedny. V campu je stanové ležení. Do okrouhlých, kuželových stanů se vejde 8-10 lidí. Uprostřed stojí tyč, opora celého stanu. Kolem je plachta přitažena k zemi a uvázána ke kolíkům do země zatlučeným za provazová oka. Kuchyně je obsluhována našimi kuchaři a vaří se po česku. Čistota se všude udržuje a národ je spokojen.  Do ležení je zaveden vodovod, z něho se pouští voda do prkenných koryt, kde se umýváme i prádlo pereme. Po stranách tábora je ještě široká mýtina, pak z obou stran les. Naši polapili v něm několik medvídků mývalů a mají je uvázané při dřevěné šibeničce, po níž medvídci šplhají. Celkem jsme pobyli v tomto táboře 3 týdny. Dne 2. července byla na cvičišti za táborem vojenská paráda na oslavu výročí kanadského osamostatnění. Naši posádku přehlížel představitel politické správy z Quebecu lord Fitzpatric.  
Vojenský tábor ve Valcartieru

Obnoveny byly zase i fotbalové zápasy. Jednu neděli byl slavnostní zápas mezi našimi a Kanaďany. Naši sestavili kombinované mužstvo většinou z hráčů našeho pluku, doplněné o hráče i z jiných našich částí. Hřiště se docela naplnilo obecenstvem, jehož přijelo několik plných zvláštních vlaků. Obecenstvo jevilo o zápas veliký zájem, jejž se projevovalo v některých momentech huronským pokřikem. Samozřejmě sympatizovalo s kanadskými hráči. Nakonec naši vyhráli a náš plukovník jakožto velitel celého tábora slavnostně přejímal trofej výhry.


Smyčcový orchestr Valcartier Camp 1920 – K. Rodina ve 2. řadě zleva vedle basisty

Náš orchestr sehrál v Quebecu dva reprezentační koncerty. První byl 5. července s programem výhradně českým. Hráli jsme v městském divadle. Na pořadu byla předehra k Smetanově opeře Libuše, Fibichův V podvečer, Dvořákova symfonie Z Nového světa a 1. a 3.  Slovanský tanec. Druhý koncert byl 16. července. Jeli jsme ráno, udělali jsme si elektrickou dráhou výlet do Montmorency k proslulému vodopádu 80 m vysokému, pak jsme šli do sbírek universitních, kde je bohatá galerie obrazů a obsáhlé sbírky etnografické a přírodovědecké. Večer jsme hráli program francouzsko – český. Obsazení bylo slabší o pomoc 8 pluku, který již odjel.

Konečně jsme vyjeli i my v neděli 18. července ráno. Město Quebec jsme objeli a přes řeku sv. Vavřince po mostě přes 1 km dlouhém do Halifaxu. Cesta nám trvala celou neděli a pondělí.

 

Atlantským oceánem

Do Halifaxu jsme přijeli 20. července ráno. Loď již tam byla a nakládala zboží. Byla mnohem větší a kromě celého transportu z lodě Protesilaus ještě pojala celý 2. pluk jízdní, technickou rotu a některé menší části. Značný rozdíl vidíme již podle prostorné paluby. Loď se jmenovala Minnekachda.

Na loď jsme se dostali někdy o poledni. Svoje věci jsme si uložili na vykázaném místě v podpalubí. Na této lodi bylo jiné zařízení, nelíbilo se nám tak jako na Protesilau. K večeru loď odrazila a dostali jsme se ještě za světla na širé moře. Veliká a dobře zatížená loď plula tak klidně, že jsme ani nezpozorovali žádného kymácení. Již v noci jsme asi vpluli do pásma Golfského proudu. Projížděli jsme teplou mlhou. Byla tak hustá, že nebylo vidět na druhý konec lodi. Lodní siréna houkala každou minutu, aby se zabránilo srážce s jinou lodí. Surový, bučivý hlas sirény nás rozčiloval.

Byl tak vydatný, že musili jsme na palubě docela ustat v hovoru, dokud siréna neodbučela svých 15 vteřin. Naštěstí jsme již dopoledne vyjeli z pásma proudu.Mlžnou stěnu jsme však viděli za sebou ještě dlouho. Asi třikrát hrála na palubě hudba 2. jízdního pluku. Jednoho večera nám americký strýček sehrál povedené biografické představení. Natáhl na palubě plátno, jímž neustále třepal vítr. Promítaný film se každou chvíli přetrhl. Když potom vítr utrhl plátno ve dvou rozích, byl konec.

28. července dopoledne se nám objevily po levé straně křídové skály britských břehů, což způsobilo živelné nadšení. Musili jsme na palubě zahrát naše hymny. Při našem velkorysém cestování bylo nám nejinak, než jako bychom viděli první stavení své rodné obce. 29. července již od rána jsme viděli nízké břehy belgické a holandské po pravé straně. Po poledni jsme ujeli ještě 45 mil do přístavu Cuxhavenu, kam jsme se dostali před 4. hodinou. Loď zastavila na širém moři proti přístavu a spustila kotvy.

 
Loď Minnekahda

 

Opět v Evropě

Nějací lidé se přepravili v člunu na naši loď a přinesli podivné, překvapivé zprávy. Pro jakési nedorozumění byla právě přerušena doprava přes Německo. Jeden transport prý stojí ve vlaku v Hamburku, Loď Valencia, která přijela také s našimi těsně před námi, stojí prý rovněž na kotvách a nevyloďuje. Prý jakási dělnická strana v Německu si vymohla zastavení našeho vojska a nechce svolit k naší cestě přes Německo. Do večera nebylo ani známky, že bychom měli vystupovat u lodi. Celý večer se horlivě debatovalo a vina na této situaci dávala brzo Němcům, brzo naší vládě. Každého však hnětlo, že jako bojovník za svobodu svého státu má se vracet do své vlasti zkrotle a pokradmo. Takovými myšlenkami se nám špatně usínalo na lodi.

Pozn.: Němečtí sociální demokraté obviňovali československé legionáře ze snahy pomoci Polákům v jejich tehdejším boji se sovětským Ruskem. Dělnické milice násilně otevřeli zvláště zapečetěné vagony se zbraněmi, jejichž značnou část si přivlastnili.

Druhého dne dopoledne se patrně docílilo nějaké dohody, protože Valencia zajela k rampě a začala vyloďovat naše vojáky. Odpoledne jsme i my popojeli ke břehu, vylodil se jízdní pluk, dělostřelci a ještě před večerem odjeli vlakem. Pouze náš pluk zůstal ještě jednu noc na lodi. Ráno 31. července nám vydali z lodních zásob chléb a konzervy na 4 dny. Před polednem bylo poručeno vzíti si věci s lodi a hned přijel vlak až na rampu. Nasedli jsme a o půl jedné po poledni jsme vyjeli. Do Magdeburku jsme dojeli ráno 2. srpna. Tam byla opět nucená zastávka a nové vyjednávání s místními činiteli. Na nádraží byl hned ráno houf lidí, hlavně mužů a vedli s našimi velmi živé, skoro rozčilené hovory. Zdá se, že nemají ani tak zlého úmyslu vůči nám jako spíše nedůvěru, jsou špatně informováni a dosti přestrašeni.

Původně se odtud mělo jeti na Halle, Lipsko a Drážďany. Sasko však vůbec odmítlo propustit naše transporty přes své území. Proto již i vlaky před námi změnili směr jízdy. Projedeme za nimi přes Erfurt a Bavorsko. Z Magdeburku jsme vyjeli v 11 hodin dopoledne. Na nádraží čekali na náš odjezd malí kluci s rukama plnýma kamení, že budou po nás házet. Skutečně hodili několik kamenů po našem vlaku, jakmile jsme se hnuli, ale nějaký železničář je odehnal. Měl asi strach víc o okna, nežli o nás. Pokračovali jsme do Erfurtu, Bamberku, Norimberka a Schwandorfu. Ve Schwandorfu jsme byli před večerem, dostávali jsme tam na nádraží čaj. Bavoráci s námi hovořili docela dobromyslně. Je znát, že je to lid jiného původu a jiné povahy, nežli severnější Němci.

Za Swandorfem začal hornatý kraj. Myslel jsem si, že nemáme již daleko na české hranice a stál jsem jistě hodně přes půlnoc u okna, abych se jich dočkal. Na chvilku jsem si sedl a hned jsem usnul. Pojednou mne probudí volání dětských hlasů. – Nazdááár, nazdááár…- To již jsme byli v České Kubici, první stanici na české půdě. Zástup dětí byl celou noc na stanici, nechtěl promeškat ani jednoho našeho vlaku. Teprve nyní jsem si uvědomil, že již celých šest let jsem neslyšel dětského hovoru českého. Všichni jsme byli dojati. Toto prosté, ale jistě upřímné přivítání dětské při našem vstupu do rodné země bylo nejlepší a také všem nám nejmilejší. Za chvilku se vlak hnul. Že se budu někdy vracet do Čech touto cestou, nebyl bych se nikdy nadál.

Než jsme dojeli do Domažlic, již se rozednívalo. O 7. hodině dojeli jsme do Plzně. Žasnu, jak se za války rozšířila Škodovka, běžíme hned do města, v němž však není nic nového k vidění. Spíše je znát, jak některé domy přes válku opelichaly a nebyly dosud opraveny. Říkalo se, že bude nějaké uvítání a že budeme hrát a proto pospíchám zpět na nádraží. Nikdo si nás ani nevšiml. Přicházeli jen známí, teprve skoro až před odjezdem přišel můj otec, který mě před šesti lety vyprovázel na vojnu a s nímž jsem se nyní zase nejdříve ve zdraví shledal.

Ještě před polednem jsme odjížděli do Mostu, kam byl náš pluk určen. Jeli jsme pořád v těch německých vozech. Přijeli jsme tam před večerem a hned vystupovali z vlaku. Zástupci města i četný zástup lidí již na nás čekal na nádraží. Náš plukovník byl osloven a uvítán zástupci četných korporací a s námi hned se dávali mostečtí Češi do srdečného hovoru. Nejvíc je překvapila zpráva, že nemáme s sebou zbraní, že podle úmluvy jsme je odevzdali hned u moře a že je vezou za námi. Líčili nám poměry v městě, jak se Němci nechtějí dosud podřídit státu a že tu nelze zjednat pořádek. Pak jsme se seřadili a nastoupili pochod městem do kasáren. Po cestě jsme hráli. Všude nás nadšeně pozdravovali z chodníků i z oken. Lidu bylo všude tolik, že v užších ulicích jsme stěží procházeli. Konečně jsme již za tmy dostali do bývalých dragounských kasáren za městem a za přetřásání všech dojmů uložili se k prvnímu spánku v osvobozené vlasti.

Pozn.: Vojáci se do politického dění v Československu zapojovali ihned po příjezdu, byli nasazováni především k zajištění sporného území. Na severu země to byla okupace Těšínska a na východě dobytí Slovenska obsazeného Maďarskou armádou. Řada z nich byla demobilizována, tzn. vystoupili z vojska a vrátili se ke svým občanským povoláním. Název československé legie vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska) a v Československu byl jejich odkaz brán velmi vážně. Vznikaly mnohé spolky a organizace, které propagovaly myšlenky legií či samotné legionáře sdružovaly - např. Československá obec legionářská.

Ráno 5. srpna bylo naším nejprvnějším zájmem, kdy se budeme moci rozjeti domů. Bylo nám však řečeno, že to bude možné až za několik dnů. Své kanadské peníze jsme měnili v místní bance za naše. Dostávali jsme 38 Kč za kanadský dolar.

Ve městě byly skutečně neuvěřitelné poměry přesto, že již druhý rok trvala republika. Na budovách státních úřadů byli ještě rakouští orli a Němci měli plno zbraní, o něž opírali svoje postavení a nechtěli uznávati nový stát. Náš plukovník Petřík jakožto velitel místní posádky zakročil hned ráno po svém způsobu ostře a bezohledně. Naše technická rota poslána sejmout všechny rakouské odznaky po městě a vydán ostrý příkaz, aby všechny zbraně vojenské, jaké kdo má z civilního obyvatelstva doma, jakož i veškeré střelivo bylo ještě do večera odevzdáno s prominutím trestu. Nazítří že bude přísná domovní prohlídka a u koho se ještě něco najde, s tím bude naloženo jako se vzbouřencem proti státu.

 
Průkaz člena Čs. obce legionářské

Výsledek této výzvy byl překvapující. Němci, když současně viděli, jak se beze všeho smlouvání vyhlazují všechny rakouské pozůstatky, že ani rakouská čepice vrátného v bráně okresního úřadu neobstála a byla mu beze slova s hlavy sražena, nakupili do večera v kasárnách vysokou haldu vojenských pušek, nábojů, ručních granátů, ba i několik kulometů přitaženo a pokorně odevzdáno. Stejně energicky byla potlačena každá sebemenší provokace a za jediný den byl ve městě pokoj.

Druhého dne večer byl v Mostě koncert Šakovy filharmonie v sále České besedy. Byl to dobrý orchestr, hráli Smetanův cyklus Má vlast. Kapelník Uhlíř se s nimi smluvil a následující den dopoledne nám sehráli koncert v kasárnách na dvoře. Hráli Vyšehrad, Vltavu a všech 16 Dvořákových tanců. Sebrali jsme jim plnou stanovou plachtu kuřiva. Jiného nic nechtěli.

Ostatní dny uplynuly při vycházkách po městě a po okolí a při odevzdávání všech kusů vojenské výstroje, kromě rance a oděvu, což nám bylo ponecháno. Byly lékařské prohlídky a postupně, jak jsme dostávali své papíry, počali jsme se rozjížděti.

Byl jsem hotov dopoledne 11. srpna 1920. Vypravila se nás celá tlupa. S těmi, kteří ještě nejeli, loučili jsme se s pláčem. Na své bedny jsme si zjednali vozík a putovali k nádraží. Asi o půl druhé jsme vyjeli z Mostu. V Obrnicích jsem přesedl sám k Plzni, druzí jeli všichni ku Praze. Na nádraží v Nepomuku na mne již čekal bratr s povozem. Večer po 9. hodině jsem byl již doma v Dožicích a šťastně jsem se opět setkal se svými.

Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová