Facebook

 


JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 6

Přinášíme Vám šestý díl z deníku Karla Rodiny: Jak jsem prožil světovou válku. Připravili Ing. Antonín Bárta a Ing. Libuše Oplová.



6. ČÁST

S československým vojskem na dálný východ            13. 5. 1918 – 24. 4. 1920

Před bouří

13. května 1918 jsem se probudil v novém bydlišti, železničním voze československého vojska. Uvědomil jsem si dobře význam dnešního dne, který znamená druhý důležitý mezník mého válečnictví. Více než před rokem jsem se rozešel sice s Rakouskem, ale po celou tu dobu nebyl jsem vlastně ničí.

Pozn.: Bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dobrovolně vstoupit do řad zahraničního vojska, porušili vojenskou přísahu rakousko-uherskému císaři a jasně deklarovali svůj cíl vybudovat samostatný stát Čechů a Slováků.

V duchu jsem děkoval za štěstí, jaké jsme měli při posledním dobrodružném cestování, kde jsme mohli tak snadno býti zaskočeni a zavlečeni buď do Rakouska, nebo i do bolševických služeb. Vždyť dobře půl roku viselo nad námi neustálé nebezpečí mezi zbolševizovaným lidem i vyhraněnými bolševiky, kteří tak podivným způsobem rozuměli náhle nabyté svobodě.

 

Vyzdobený vagon (tepluška) čs. vojska

Chvíli mi vytanuly naše slavné doby v Taganrogu, kde všichni rozumní lidé domácí i cizí se podivovali naší spořádané, demokratické organisaci a kulturní vyspělosti. Byl jsem spokojen a nečinil jsem si výčitek, že jsem se opozdil s příjezdem sem. Vykonal jsem v Taganrogu pěkný kus záslužné práce, která byla později oceněna: dobu taganrožskou započítali nám do vojenské služby.

Dopoledne nás poslali na náš sborný punkt v nedaleké teplušce, kde jsme se řádně přihlásili a dali zapsati do vojska. Zde v Penze bylo středisko náboru novobranců a sestavovaly se tu vlaky (ešalony) z nově přihlášených, jichž v té době téměř každodenně přibývalo. Před námi bylo již sestaveno 5 takových vlaků vždy o dvou rotách, náš ešalon byl již šestý. Z těchto ešalonů měly býti po nejnutnějším výcviku doplněny dosavadní pluky do plného počtu a sestavovány další pluky. Dle schváleného postupu měla jeti celá naše armáda přes Sibiř a po moři do Francie, poněvadž Rusko již po separátním míru nemělo fronty.

Vlaky československého vojska měly své vagony na dveřích krásně dekorovány. Skoro na každém voze byl také seznam obcí, z nichž byli obyvatelé vozu, aby snáze našli se krajané. 18. května jsem byl ustanoven vésti rotnou kancelář nové 2. roty jako rotný písař. K této funkci byly v každé rotě ještě další: šikovatel, kaptěnarmus měl na starosti výstroj a artělščik potraviny pro rotu. My čtyři jsme si pak zařizovali prázdný vůz pro kancelář roty, kterou jsme měli v jedné polovině vozu, v druhé jsme měli palandu na spaní.


Odevzdávání zbraní v Penze
 

Ve městě bylo plno rudoarmějců, kteří se po nás nevraživě dívali. Napětí mezi námi a nimi se neustále stupňovalo. Doma jsme se učili francouzštině a četli Československý deník, který se tiskl v Jekatěrinburgu a do všech posádek docházel. Ke konci května se proslýchalo, že bolševici mají z Moskvy příkaz neprodleně odzbrojit Čechy a vsaditi do zajateckých táborů. Ač podle smlouvy se sověty musily všecky části vojska, které Penzou projely, vydati veškeré zbraně až na 2 pušky ve vagoně, my jsme měli přece každý svou pušku a nikdo se nad tím nepozastavoval. Hned na vedlejší koleji při našem vlaku byly vagony s těmito odevzdanými puškami. Naši si po odevzdání zbraní zase z nich nakradli pušek a střeliva.

 

Pozn.: Velení čs. vojska uzavřelo dohodu s bolševickou vládou o odchodu do Francie přes Vladivostok. Za to se zavázalo k neutralitě ve vnitropolitických záležitostech a k vydání většiny zbraní. Odzbrojování probíhalo v Penze, odkud jednotlivé transporty pokračovaly po Transsibiřské magistrále dále na východ. Na konci dubna 1918 se přeprava československých transportů na nátlak Německa prakticky zastavila. Na železnici dostaly přednost transporty německých a rakousko-uherských zajatců, nyní už faktických posil na západní frontu. Když L. Trockij nařídil zrušit čs. jednotky a převést je do Rudé armády, nebo z nich vytvořit pracovní oddíly, rozhodlo vedení čs. vojska o odjezdu do Vladivostoku za každou cenu. Trockij nařídil místním sovětům zabránit dalšímu pohybu transportů československého vojska na východ. Legionáři to chápali jako vyhlášení války, která už na několika místech ze strany místních sovětů fakticky probíhala.


Boje v Penze a před Samarou

V úterý 28. května ráno se přibližoval směrem od Rtištěva k našemu nádraží o brněný vlak rudých. Pomaloučku vjížděl do nádraží a choval se tiše. Na peroně nás bylo plno. Když už broněvik téměř zastavoval, vskočilo několik našich vojáků do něho. Posádka z broněviku rychle vyskákala a dala se na útěk po trati. Ve 2 či 3 minutách byl nepřítel i s 2 ozbrojenými ženami z dohledu. Celé odpoledne pak bylo ticho, byla však nařízena pohotovost. Po obědě padly první výstřely z pušek proti našemu nádraží. Palba byla dosti řídká a nesmělá. Z naší strany se vůbec nestřílelo, dělaly se pouze přípravy k obraně. Všechny vagony s odevzdanými puškami a municí se otevřely, chvatně se z nich všecko vybíralo a přenášelo do našich vozů. Bolševici v rozčilení zapomněli asi uklidit věci z našeho dosahu.

Do 6 hodin se čekalo, přestanou-li, a když jejich střelba spíše houstla, přestalo naše velení již čekati na výslovné vypovězení nepřátelství, jež se ostatně mohlo vyrozuměti již z vytrvalého střílení proti nám. Z nádraží jsme proti městu nestříleli, zbytečně bychom byli ohrožovali obyvatelstvo.

 
Obrněný vlak - broněvik

První pluk prozatím čistil okolí nádraží, železničáři drželi většinou s námi a byli při té práci nápomocni. Pověděli, kde jsou v domech kulomety, naši se jich zmocnili, vytlačili rudoarmějce až za řeku a obsadili břeh ze strany od nádraží. Čtvrtý pluk vydal se se soumrakem prozkoumati okolí a obejíti město z druhé strany, my jsme byli ponecháni na nádraží. Ráno před svítáním začala dole u řeky prudká střelba z kulometů. Ve městě již třaskaly ruční bomby a my jsme podle zvuku střel sledovali, jak naši postupují městem a tisknou rudé do středu k pevnosti. Tam se bolševici chtěli udržeti. Asi v 8 hodin začali odtamtud páliti z děl na naše nádraží, střely nebezpečně kropily střechy vagonů, takže jsme se musili krýti na opačné straně při vagonech. Pojednou však zmlkla dělová střelba a my pochopili, že už je naši vyrušili z práce. Po 10. hodině již naši vodili zástupy zajatců k nám na nádraží. Byli mezi nimi i Češi, také učitel Pospíšil, který byl oním kanonýrem, co nám chtěl před chvílí rozbít nádraží. Než jsme jej odvedli, dostal cestou facek, až krvácel z nosu. Do 11 hodin utichly i poslední ojedinělé výstřely. Penza byla dobyta.

30. května ráno již se jelo vesele dál po uvolněné cestě a další den se svítáním jsme byli v Syzrani, kde náš 1. záložní pluk poměrně snadno přiměl místní sovět k poslušnosti. Ještě dopoledne jsme stáli v Batrakách před Volhou. Již potřetí jsem projížděl touto krajinou, a konečně se mi podařilo uvidět Alexandrovský most přes Volhu, asi 1300 m dlouhý, a spočítat jeho 14 dlouhých oblouků. Poté, co jej naši ráno rychlou operací dobyli, přejeli jsme most nyní bez překážky.

1. června se pokračovalo v jízdě za Volhou. V čele našich vlaků jel obrněný vlak (Orlík), aby razil cestu, kde by bylo třeba. Před námi bylo nutno odehnati od trati bolševické hlídky. Po uvolnění trati jsme dojeli do stanice Tomylova, kde jsme se zdrželi několik dní. S námi tam byl vlak štábu povolžské skupiny a také část dělostřelectva, která měla dosud ruské velitele. My jsme ještě v Penze měli též ruského velitele divise, který při našem vystoupení v Penze se tohoto úřadu vzdal a velení povolžské skupině převzal poručík Čeček.

 
Alexandrovský most

Střelbu bylo slyšeti neustále, to náš 4. pluk pilně čistil krajinu před Samarou od bolševických oddílů. Druhého dne odpoledne hledali telefonisty. Přihlásil jsem se také, poněvadž jsme byli v celém našem vlaku pouze dva. V divisním vlaku přivezli některé přední české komunisty, zajaté v Penze. Několik jich bylo po výslechu odsouzeno a večer byli našimi za stanicí odstřeleni. My jsme měli již od Penzy také jeden plný vůz zajatých Čechů. Měl jsem zapsati jejich jména a potřebné údaje. Šel jsem k nim a vyšetřil, že byli do rudého vojska vtaženi a jsou tam teprve několik dní. Byli plni strachu, že budou také odstřeleni. Poradil jsem jim, aby se při výslechu přihlásili k nám, až budou vyslýcháni. Skutečně pak to udělali a zůstali jako dobrovolníci u naší roty.

Po rotách se tehdy horlivě opisoval text národní přísahy Jiráskovy, který již v Penze koloval. V poměrně krátké době dostal z Čech až k nám. Tehdy bylo mezi vojskem veliké národní nadšení a věřili jsme, že Rakousko musí válku prohráti a že my budeme svobodným národem. Na velitelském voze u divise byla každodenně vylepována zpráva o situaci na našem bojišti. Byla v ní rozeznávána západní i východní fronta. Měli jsme tehdy jedny bolševiky za sebou, jedny před sebou a na třetí straně Volhu. O stanici za námi, v Ivanščenkově, byl veliký závod na výrobu třaskavin s napěchovanými skladišti a bolševickým dělnictvem. Naše situace nebyla nijak růžová. Západní fronta za námi byla však brzo zlikvidována až po Volhu. Penza byla zase v rukou bolševiků, ale o to jsme neměli již zájmu. Všecky naše oddíly byly již na levém břehu Volhy.


Práce dělostřelců na obrněném vlaku
 

Přišly zprávy, kde všude byly takřka současně naše vlaky přepadeny, ale nikde se nedali naši odzbrojiti a dobyli jednotlivých úseků trati. Nyní bylo třeba tyto úseky spojiti, abychom měli po celé sibiřské magistrále volnou cestu. Boje před Samarou byl dosti kruté. Teprve 8. června se posunul náš vlak o stanici dál do Lipjag, odkud již bylo viděti Samaru. V nádražní zahrádce byly 4 čerstvé rovy. V jednom tam odpočívá učitel Jan Svoboda od 4. pluku, dobrý kamarád z Taganrogu. Padl v nedávných dnech v bitvě u Lipjag. Nedaleko stála naše baterie, jíž velel ruský poručík Choljavin, vynikající dělostřelec. Byli jsme se podívat na jeho práci, právě když střílel na Samaru. Neměl ani dalekohledu, o toto zboží byla na Rusi nouze, mířil nějak sirkou. Hned druhou ranou zasáhl roh střechy obilného skladiště, v němž prý byl opěrný bod obránců. Budova již za několik minut hořela.

 

Pozn.: V květnu 1918 byly čs. jednotky roztaženy po celé délce magistrály. Bylo třeba je znovu spojit, přičemž u Penzy se ocitla odříznutá skupina cca 6000 legionářů. Po ovládnutí Penzy a Alexandrovského mostu měli být tito legionáři zadrženi bolševiky před Samarou u narychlo opevněné stanice Lipjagy. Na severní straně trati se rozkládaly bažiny, na jižní zákopy se stovkou sovětských kulometů. Legionáři se ocitli v pasti. Jejich velitel, poručík Stanislav Čeček, se rozhodl nepřátelské postavení obejít a napadnout zezadu. Stalo se tak 4. 6. 1918, kdy došlo ke klamnému útoku středu a levého křídla a zbývající legionáři obsadili Lipjagy na straně od Samary. Sovětský zákop byl dobyt zezadu útokem na bodáky. Rudoarmějci se dali na zmatený útěk přes bažiny na jihu, všude jinde stáli legionáři. Cesta do Samary byla volná. Jeden z rudoarmějců, kterému se podařilo od Lipjag uprchnout, údajně v Samaře prohlásil, že je „lepší bojovat s čertem, než s Čechy“.

V okolí Samary bylo plno rudých, kteří nám na trati trhali koleje a vyhazovali můstky. Mezi Lipjagy a Tomylovem jsme měli trať již opravenou a musily býti u mostů stavěny silné hlídky zejména v noci. Tento úkol připadl našemu vlaku. Tehdy kolem nás projížděly vlaky běženců, hlavně mordvinů, kteří utíkali před bolševiky. 23. června ráno jsme dojeli do Samary, která již byla dávno obsazena našimi, a pobyli zde týden. Našich hochů bylo plné město, někteří se již vodili se samarskými báryšňami. Celá Samara byla nadšena pro Čechoslováky, kteří ji vysvobodili od bolševické krutovlády. Podle vypravování Rusů tam bolševici vraždili a vykrádali buržuje a nebyl před nimi jist nikdo, na kom uviděli trochu lepší šat.  
Vítání Čechoslováků v osvobozené Samaře 8. 6. 1918
 

Posádkou na trati Rajevka – Ufa

30. června poručeno sundati všecky dekorace s vagonů, aby naše vlaky nebyly na trati nápadné. Večer jsme vyjeli ze Samary. Cesta nyní pokračovala rychleji, byly tu již slabší hlídky bolševické, které většinou před námi prchaly. V noci ze 4. na 5. července jsem proseděl celou noc u telefonu na stanici. Byli již jsme nedaleko Ufy a s několika míst hlášeny rudé oddíly. Ráno byly vyslány zástavy do okolí k bočné trati Čišmy – Simbirsk, již bylo nutno zajistiti. Zůstal jsem ve vlaku sám s 10 muži, 5 zdravými a 5 nemocnými. Vytáhl jsem tedy kulomet a dal k němu 2 lidi, 2 stráže přecházely před i za vlakem. Po poledni přišel rozkaz popojet s vlakem do Čišem, kde už na nás ostatní čekali a přes noc jeli až do Ufy. Odpoledne 8. července odpoledne jsme vyjeli z Ufy a nechávali stráže po stanicích po 6-10 mužích. Projeli jsme stanicí Minjar, u níž před 2 dny došlo je spojení oddílu uralského a naším povolžským. Než se poznali, chovaly se k sobě napřed nedůvěřivě, tím větší pak byla radost ze shledání. Obě lokomotivy pískaly a bratři se objímali.

Přišel jiný rozkaz pro naše 2 roty: vrátiti se a obsaditi trať od Ufy do Rajevky, asi 110 km dlouhý. Vyjeli jsme tedy ráno 12. července zase nazpět, po cestě nebylo humoru. To vždycky, kdykoli jsme se pohnuli zpět. Zato když se jelo k východu, byla hned veselá nálada. Do Davlekanova jsme přejeli 17. července. V této krajině bylo většinou tatarské obyvatelstvo, které drželo s námi a každý pohyb bolševiků by nám bylo zavčas oznámilo ve vlastním zájmu. Objevili jsme malou kolonii rakouských důstojníků – zajatců a zabavili jim několik hudebních nástrojů. Ve 2. rotě byla skupina učitelů a měli také nějaké nástroje. Učitel Englický zorganizoval kapelu, v níž jsem hrával na čello (s K. Rodinou udržovali po válce dlouholeté přátelství). Blízko nádraží byla pěkná klubovní místnost, kde jsme pak často hrávali, i k tanci.  
Bolševiky nastavené překážky na trati

Zatímco my jsme takto spokojeně a celkem v klidu při střídavých strážích trávili letní měsíce roku 1918, byly na Volze prudké boje u Simbirska a Kazaně, jichž se zúčastnil 1. a 4. pluk. V Samaře a Kazani se zorganizovalo protirevoluční hnutí ruské vůči bolševikům, které počítalo s naší pomocí. Chtěli utvořiti brannou moc na potlačení bolševismu a na obnovení fronty proti Německu a Rakousku.


Učitel Englický s rodinou několik let po válce
  Nám od toho slibovali návrat do vlasti přímou cestou, poněvadž obnovením této fronty prý se dají mocnosti zlomiti a uspíší se konec války. Tomu uvěřili i spojenci a slibovali přijíti také s pomocí odzadu přes Sibiř. Nám přidělili úkol udržeti trať sibiřskou, kterou již jsme v té době měli celou v naší moci. Plány byly hezké, ale skutky nedoháněly slov. Spojenci nejeli. Poslali sice občas nějakou tu legaci na ukázku, ale s puškou nepřijel nikdo. Rusové rovněž tak. Sestavili i některé ruské oddíly ze studentů a dobrovolníků, vesměs nevycvičených, ale při prvních výstřelech se toto vojsko rozprchlo. Náš 1. pluk sice dobyl Kazaň za cenu těžkých ztrát, ale proti vzrůstající přesile bolševiků jí sám nemohl udržeti, když nikdo nepomáhal. Mezi námi se častěji uvažovalo, že zamícháním se do ruských záležitostí, proti němuž Masaryk nepřestával varovati, oddalujeme se stále víc od svého původního cíle a určení, totiž práce k dosažení naší národní svobody.

Zatímco my jsme takto spokojeně a celkem v klidu při střídavých strážích trávili letní měsíce roku 1918, byly na Volze prudké boje u Simbirska a Kazaně, jichž se zúčastnil 1. a 4. pluk. V Samaře a Kazani se zorganizovalo protirevoluční hnutí ruské vůči bolševikům, které počítalo s naší pomocí. Chtěli utvořiti brannou moc na potlačení bolševismu a na obnovení fronty proti Německu a Rakousku. Nám od toho slibovali návrat do vlasti přímou cestou, poněvadž obnovením této fronty prý se dají mocnosti zlomiti a uspíší se konec války. Tomu uvěřili i spojenci a slibovali přijíti také s pomocí odzadu přes Sibiř. Nám přidělili úkol udržeti trať sibiřskou, kterou již jsme v té době měli celou v naší moci. Plány byly hezké, ale skutky nedoháněly slov. Spojenci nejeli. Poslali sice občas nějakou tu legaci na ukázku, ale s puškou nepřijel nikdo. Rusové rovněž tak. Sestavili i některé ruské oddíly ze studentů a dobrovolníků, vesměs nevycvičených, ale při prvních výstřelech se toto vojsko rozprchlo. Náš 1. pluk sice dobyl Kazaň za cenu těžkých ztrát, ale proti vzrůstající přesile bolševiků jí sám nemohl udržeti, když nikdo nepomáhal. Mezi námi se častěji uvažovalo, že zamícháním se do ruských záležitostí, proti němuž Masaryk nepřestával varovati, oddalujeme se stále víc od svého původního cíle a určení, totiž práce k dosažení naší národní svobody.

Po 20. září přišel příkaz od velitelství 1. záložního pluku, pod jehož pravomoc náš půlprapor náležel, abychom přijeli do Syzraně, kde budeme spojeni s 1. záložním plukem.  Viděli jsme hned, že nás pravděpodobně čeká úkol vystřídati vysílený 1. pluk při Volze. Ráno 27. jsme již byli v Syzrani, stál tam štáb našeho pluku. Kapelník Uhlíř si tam vybíral některé z naší domácí kapely k plukovní hudbě. Ani jsme nevěděli, koho všecko si zaznamenal. Hned ráno 29. září vypraveny oddíly do boje a na zástavy. Přišel náš půlpraporní hospodář a přinesl rozkaz, že jsem odkomandován k plukovní hudbě. Dodal ještě, že tady z toho nic nekouká, vše je již obklíčeno rudými a stejně všichni pojedou ještě dnes zpět k Syzrani.


Legionáři na Alexandrovském mostě
překážky na trati
 

Vyjeli jsme 30. září večer, to již bylo vše na ústupu, poněvadž rudí se tlačili z obou stran k trati. Náš pluk byl nyní poslední a měl zdržovati ústup. 2. října brzy ráno jsme přejeli na Pravou Volhu, stanici u samé řeky před velikým mostem Alexandrovským. Odpoledne jsme přejeli po mostě na Levou Volhu a hned dál do Obrašovky. To již jsem přejel po tom mostě popáté a opravdu již posledně. 3. října dopoledne jsme stáli na trati před Ivanščenkovem, skoro na témž místě, jako před 3 měsíci, když jsme postupovali k Samaře. Jaký byl však rozdíl mezi tehdejší a nynější náladou! Byli jsme sice stejně netrpěliví, kdykoli se vyskytla překážka v pohybu na východ, jenomže tehdy se šlo proti nepříteli a nyní se před ním utíkalo.

Jeli jsme dál na východ. Za neustálých přesunů, různých služeb a hlídek jsem ještě ani nepoznal, že jsem u plukovní hudby. Nehrálo se vůbec a stali jsme se oddílem k bojové potřebě. Byli jsme skoro pořád posledním vlakem a zajišťovali ústup. Časně ráno 23. října probudil nás rachot pušek. Tušili jsme hned, že je nádraží přepadeno. Honem jsme spopadali do ranců to nejnutnější pro případ, že bychom se do vozů již nemohli vrátit a skákali jsme ven. Skrčili jsme se za kola svých vozů, mezerami mezi koly jsme měli výhled na útočníky a hustou palbou jsme je udržovali, že se k vlaku nepřiblížili. Chvíli trvala tato přestřelka a konečně se dal náš vlak do pohybu. Naskákali jsme na plošiny i do vozů a ještě cestou se střílelo z vlaku. Při tomto přepadení ztratili jsme opět jednoho muže z hudebního oddílu. Jeho tělo postačili ještě sebrati a odvézti. Náš plukovník žádal o výměnu našeho puku ze zadního voje, poněvadž jsme ten nepříjemný úkol měli již od Syzraně. Bylo nám vyhověno a řekli nám, že pojedeme obsadit trať někam za Ural. Z radosti hned se zpívala stará - Spějme dál za Ural – a v tepluškách byla hned lepší nálada.

 

 

Za Uralem na Magistrále

25. října 1918 jsme před večerem vyjeli z rozjezdu Abdulino. Ráno 28. října jsme stáli v Berdauši na Urale a trať stále stoupala. Neměli jsme ovšem ani tušení, že tou dobou vyhlašují v Praze republiku. Již řadu dní jsme byli bez novin.

Pozn.: Hlavním úspěchem Čechoslováků bylo zablokování stovek tisíc německých, rakouských a maďarských zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Spolu s příchodem americké armády do Francie to byl rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody. Obrovský výkon československých vojsk také přinesl v červnu od Francie, v srpnu od Velké Británie a v září od USA a Japonska mezinárodní uznání československé samostatnosti na Rakousko-Uhersku a uznání Československé národní rady v Paříži jako oficiální představitelky vznikajícího státu.


Na nádraží v Čelabinsku

 

Za Miasem jsme překročili nejvyšší bod na uralské trati a 30. října jsme již byli v Čelabinsku. Na rozjezdu Kozyrevo s uhelnými šachtami jsme stáli do 6. listopadu. Náš pluk měl obsaditi trať od Čelabinska do Kurganu, tedy úsek dlouhý asi 240 verst. Již 8. listopadu jsme dorazili do Šumichy, jediné větší topírenské stanice mezi oběma městy.

Když umlknou zbraně, oživnou múzy. Započalo se s hudebními zkouškami. Na Ukrajině míval 1. záložní pluk zprvu pouze dechovou hudbu. Vedle této hudby později vznikl i smyčcový orkestr. Hrál jsem na čello a poněvadž jsme neměli fagotistu, nabídl jsem se, že se naň budu učit.  Fagot byl v inventáři již z Ukrajiny. Cvičil jsem přes den doma, bylo však nutno míti ohled na spolubydlící, jímž to časem působilo na nervy. V orkestru byl 1. houslistou Musílek, vynikající odborník v ornitologii. Když jsme měli pokoj s válčením, chodil na výpravy za ptáčky a objevoval stále nové. Každodenně stahoval kožky ptáků a zakládal sbírku, kterou skladoval u plukovního lékaře.

Pozn.: Josef Musílek se stal po válce významným ornitologem. Jeho život včetně působení ve vojsku na Sibiři je popsán v knize „Josef Musílek – český ornitolog a legionář na Sibiři“.

Zimy přibývalo a dostali jsme zimní výstroj: kožichy z ovčí kůže do půl stehen dlouhé, soukenné rukavice s jedním palcem, papáchy, t.j. ohromné chlupaté čepice z kozí kůže, a válenky na nohy. To byly dlouhé plstěné bačkory až přes kolena a do nich se nosily teplé onuce. Nezáblo v nich vůbec. Však bylo takového zaopatření třeba. Hned za nádražím bylo na polích 1-2 metry sněhu a mrzlo vytrvale. Na peroně na lihovém teploměru bylo - 40  stupňů. Doma jsme měli teplo pořád. Dostávali jsme sice topivo z plukovního skladiště, ale ještě víc jsme si nakradli z projíždějících nákladních vlaků, které vozívali uhlí z Kozyreva. Do půlnoci jsem obyčejně sám topíval, čítával jsem nebo psal noty. Pak jsem někoho vzbudil ke kamnům.

Počalo se chodit i na bílé zajíce. Jsou sice menší než naši, mají kratší uši, ale pěknou kůži i dobré maso. Od domorodců jsme se naučili chodit po sněhu na lyžích.

 
V zimní výstroji – K. Rodina první zleva s fajfkou

Jejich lyže pro chůzi jsou krátké a široké, zespodu je na nich přilepena telecí kůže srstí ven, aby neklouzaly. Pro naši potřebu bylo v jednom voze okolo 30 párů takových lyží k volnému použití. Do teplušky k nám chodíval asi 12letý chlapec Kolja, synek železničářův. Jeho matka nám prala, my jim nechávali zbylý chléb a jiné jídlo. Chlapec by byl pro nás do ohně skočil, co jsme potřebovali, opatřil nám velmi ochotně. Zjistil-li, že nám chybí struny, začal sám po nich pátrati. Jednou přišel zvesela pro Ivana Petroviča (kapelník Uhlíř), aby šel koupit struny. U jednoho obchodníka se střižním zbožím byly náhodou střevové struny, samé houslové. Uhlíř koupil všech více než 100 koleček za směšně nízkou cenu. Smyčce potahoval jeden náš houslista a žíně řezal rovnou na koňských ocasech.

V Šumiše se hrávaly koncerty téměř každou sobotu. Bylo tam více ruské inteligence, z nichž většina byli utečenci před bolševiky. Ti byli stálými návštěvníky našich podniků. Na koncerty jsme jezdívali i přes pole. Cesty do Čelabinska, Kozyreva a Kurganu nám nepůsobily nijakých potíží. Jednoduše se odepjaly naše muzikantské teplušky (měli jsme je proto až na konci vlaku), připojily se třeba k nákladnímu vlaku, a jelo se. Jedině Ptičinskoje nebylo na dráze a vozívaly nás tam naši od povozné roty na saních, které byly zcela nízké a bez jakékoli obruby. Cesty na saních – rozvalňách byly velmi zábavné. Jednou jsme jeli s Musílkem, saně jen letěly, cestou sedíme vedle sebe zády ke kočímu a hovoříme.  Najednou Musílek neodpovídá a hle – tam sedí na sněhu se svým dřevěným pouzdrem na kolenou. Jindy jsem měl vedle sebe Havlíčka s basou. Trhly saně a basa leží na sněhu již kus cesty za námi. Další několikery saně uhýbaly v rychlé jízdě prudce na stranu, aby nevjely na basu a cestující v kožiších ocitli se šmahem na sněhu. Celá karavana musila zastaviti.  
Pohlednice J. Musílka příteli K. Rodinovi r. 1924

Ještě celý březen 1919 jsme prožili v Šumiše. Na frontě se dosud nic nedělo, jen se proslýchalo, že nyní z jara budou soustředěny naše 3 divise. Dosud jsme patřili k I. divisi Čečkově, nyní měl náš pluk připadnouti k III. divisi. Zároveň jsme se již dověděli naše nové umístění: I. divise obsadí východní část magistrály, III. divise střed a II. divise západ až k bolševikům. V té době se utvořila protirevoluční vláda Kolčakova se sídlem v Omsku. Spojenci, kteří přece trochu doufali v obnovení ruské fronty, uznávali tuto vládu. Očekávali, že toto hnutí ve spojení s námi může udržeti Sibiř před bolševiky, aby se nemohli zmocniti sibiřského bohatství potravin a cesty k východu. Našeho vojáka však již přestaly zajímati ruské záležitosti. Jen domů jít a přispět svou pomocí k upevnění mladého státu, to bylo naší každodenní touhou. Bylo však nám spojenci uloženo držet ještě magistrálu a nezbývalo, než se podrobiti. Naše divise měla přebrati okolí Krasnojarska a na východ až k Irkutsku. V té části bývalo nejčastěji útočeno na trať. O poledni 7. dubna jsme vyjeli ze Šumichy. Všichni naši ruští přátelé se s námi loučili velmi pohnutě. Nejvíc plakal malý Kolja.

 

Do středu Sibiře

8. dubna 1919 jsme jeli k Petropavlovsku. Za poledne již slunce přihřívalo a sníh počal táti. Odevzdali jsme kožichy, papáchy i válenky a dostali jsme vysoké boty z Japonska dovezené. Do Omska jsme přijeli 17. dubna, začíná tu již močálovitá step Barabinská. Jeli jsme rychle a cítili jsme dobře, jak se půda pod těžkým vlakem prohýbá. Teprve v Čulymské skončila ta nepříjemná krajina. 22. dubna přijíždíme do Tajgy. Kraj je tu hodně lesnatý a pralesům sibiřským se říká vůbec tajgy. Mezi obyvatelstvem je viděti mnoho tváří mongolského typu. V noci na 27. dubna jsme přejeli do Krasnojarska. Naše prapory i baterie dělostřelectva byly odtud vypraveny do okolí proti bolševickým tlupám Kravčenkovým, které rády zákeřně přepadávaly a ohrožovaly trať. Obyčejně vytrhli v lesní zátočině jednu kolejnici a na uvázlý vlak stříleli z úkrytu. Na samém konci Krasnojarska je Ostrog s ťurmou (věznicí), to prý je nejstarší část města. Nejdříve tu postavili onu věznici, při níž byla vojenská posádka. Pak vzniklo město rázu obchodního, které se stalo střediskem kraje, osídleného vesměs vypovězenci.

Za nás byla v Krasnojarsku divisní nemocnice. Po hudbě 10. pluku, která odjela brzo po našem příchodu, jsme přejali povinnost hráti na pohřbech našich vojáků, zemřelých v nemocnici. Bývaly dva až tři pohřby týdně. Krasnojarsk leží asi na 55. rovnoběžce a byly tam již na počátku června velmi dlouhé dny. Když jsme mívali v noci strážní službu, bývalo do 11 hodin světlo a udělalo se jen pološero, protože na severním obzoru zůstala bělina. Po jedné hodině se počalo zase rozednívati a slunce vyšlo nedaleko od místa, kde zapadalo.
 

 
Pravoslavný chrám
ve stanici Tajga

Ráno 20. června jsme dojeli do Kanska. Domky jsou zde ponejvíce dřevěné, obvyklého čtvercového půdorysu. Při nich jsou prkenné chodníky. Kansk, jemuž se dává přívlastek Jenisejský, jest ze všech stanic sibiřské dráhy nejdále na sever vysunut, den je zde ještě delší. V kasárnách na kraji města se chystá místo pro naše roty, až se vrátí z bojové výpravy. Do jejich příchodu mívali jsme ještě službu při vlaku. Když se roty vrátily, začali jsme pilně cvičit s naším orkestrem.


Orchestr 9. pluku v Kansku – K. Rodina třetí zleva ve druhé řadě shora

Ráno 20. června jsme dojeli do Kanska. Domky jsou zde ponejvíce dřevěné, obvyklého čtvercového půdorysu. Při nich jsou prkenné chodníky. Kansk, jemuž se dává přívlastek Jenisejský, jest ze všech stanic sibiřské dráhy nejdále na sever vysunut, den je zde ještě delší. V kasárnách na kraji města se chystá místo pro naše roty, až se vrátí z bojové výpravy. Do jejich příchodu mívali jsme ještě službu při vlaku. Když se roty vrátily, začali jsme pilně cvičit s naším orkestrem.

Měli jsme nyní 6 primů, 4 sekondy, 3 violy, 3 čella, 2 basy, 2 flétny, 1 hoboj, 2 klarinety, 1 fagot, 4 horny, 2 trubky, 3 trombony a 2 bubeníky.  Když nám odešel hobojista ke svému invalidnímu transportu, přemluvil mě kapelník, abych nyní přenechal fagot jinému a ujal se hoboje. S hobojem jsem chodíval na step a za 14 dní jsem již šel s novým nástrojem do zkoušky. V Kansku jsme se odvažovali programů značně těžších. Mnoho operních předeher i směsí jsme hrávali již v Šumiše, a nyní jsme se pustili i do symfonické hudby. Zkoušky jsme mívali obyčejně dopoledne. Odpoledne jsem chodíval nejraději ke Kanu, kde jsem se koupával. Teprve koncem srpna tam počaly žně. V září přijela delegace z vlasti, která se v Kansku zdržela 2 dni. Večer byl v sobrání slavnostní koncert, hráli jsme výhradně český program. Hosty dojalo hlavně, že slyší tyto české skladby uprostřed Sibiře. V té době jsme již byli jediným plukem, který měl smyčcovou hudbu. U ostatních pěstovala se pouze hudba dechová.


Legendární obrněný vlak Orlík
 

Tehdy naše posádky na magistrále sahaly na západě již jen něco málo za Omsk. Bolševici přešli Ural již na jaře a zabrali Čelabinsk. Jejich postup zdržovalo teď hlavně vojsko kolčakovské protirevoluční, naší již zasahovali do této práce čím dále řidčeji. V říjnu počala step vadnouti a hnědnouti. Zajíci již probělávali, ač dosud sněhu nebylo. Na tmavé stepi je bylo dobře viděti a naši lovci počali zase na ně choditi. Na polích se spěchalo se sklizní. Pořád ještě byly venku žitné budky, obilí na hrstech, brambory se dobývaly. Stává prý se, že někdy obilí zapadne. Přechod z léta do zimy je zde velmi krátký. Několik chladnějších dní, sotva týden mrazů na holo, pak počne padati sníh a stále ho přibývá. Ve 14 dnech jest z léta, i na sklonku ještě dosti teplého, náhlá a neodvratná zima.

 

S počasím se tehdy zachmuřil i obzor politický. Kolčakova vláda nápadně slábla a nedovedla klásti odpor regulérní sovětské armádě. Sibiřští vojáci houfně přeházeli k sovětům. 13. listopadu vzali bolševici Omsk a naše II. divise se stěhovala na východ. Naše armáda se již pomalu řadila podle číselného pořadí pluků, podle něhož měla býti odvážena do vlasti. Náš dřívější přátelský poměr k sibiřské vládě počal chladnouti, zvláště když naši nevydali Kolčakovi státního pokladu kazaňského, který se stále mezi námi opatroval ve 3 nákladních vozech s vlastní stráží. Nebylo to však ze snahy se ho zmocniti, ale z obav, aby nepřešel do rukou nepovolaných, poněvadž Kolčakovu vládu nebylo možno považovati za všenárodní. Vyvíjely se poměry, při nichž bylo nejlépe zachovávati nejpřísnější neutralitu a do ruských záležitostí se vůbec nemíchati. Sověty dobře sledovaly náš odklon od Kolčaka a tím se naše bývalé nepřátelství k nim značně oslabilo. Kanskem projely vlaky ostatních pluků, takže to zase vypadalo, že budeme na ústupu posledními, jako před Ufou.


Zamrzlé evakuační lokomotivy
 

Okolo vánoc 1919 dělali eseři (socialisté revolucionáři, zkratka es-er) ve všech městech politický převrat. Byla to stará politická strana a těmito převraty připravovala se vlastně cesta bolševikům. U nás v Kansku byl takový převrat uskutečněn těsně před Novým rokem 1920. V tomto ruchu jsme zanechali koncertů. Postup bolševiků za námi trochu zdržovali Poláci (legie) a oddíl Kappelův, jediný z ruských, který se ještě nerozešel, a jednotlivé sotně kozácké. Naše části se snažily dostati se z toho víru kupředu, ale nedostávalo se lokomotiv ani paliva do nich. Každá lokomotiva vždycky posouvala postupně několik vlaků od stanice ke stanici. V první polovici ledna počaly se v našem okolí objevovati Kappelovci i kozáci.

 

V okolí Kljukvenné stály polské vlaky se zamrzlými lokomotivami, Poláci nebyli schopni odporu. Bolševici je odzbrojili, poslali na západ a uvolňovali si trať.  Byli nám brzo v samých patách, za sebou jsme měli již pouze náš broněvik. Byli bychom jeli, ale neměli pro nás lokomotiv, svízelné postavení…Nyní jsme měli těsně okolo sebe dvoje ruské lidi a vůči obojím dost nevyhraněné stanovisko. Pro vlastní obranu jsme chodili i v noci hlubokým sněhem na obchůzky, proti nám ale nikdo ničeho nezačínal. Sovětští vzkázali z rozjezdu za námi, aby k nim přišli naši zástupci vyjednávat. Jeli tam 12. ledna plukovník Petřík a 3 další. Bylo ujednáno, že nám pošlou 3 lokomotivy a 15. ledna do 12 hodin že máme opustit kanské nádraží. Lokomotivy skutečně přijely ráno 15. a hned zkoušely pohnout vlakem. Za dlouhou dobu nehybnosti však byla kola přimrzlá ke kolejnicím. Poručeno vysekat a odhrabat všechen led od kol a teprve po několikerém zabrání se podařilo popojeti. Bylo 10 minut po 12. hodině, když jsme se hnuli ze stanice kanské. Touž dobou se objevil u lesa broněvik bolševický.

 

Za Bajkal

Sunuli jsme se pomalu 4 vlaky za sebou. 17. ledna stojíme na malebné staničce Ključích uprostřed pralesa. Není vody v lokomotivě a na tendru ani kousku uhlí. Právě přiložili poslední, aby kotel nezamrzl. Ze studánky v lese nabíráme vodu vědry, po pěšině nás stojí dlouhý řetěz a podáváme vědro druh druhu. Jiní nosí na lokomotivu dříví a uhlí. Před večerem se popojelo jen 9 verst dále. Další den odpoledne voda již zase dochází, studánky tu není. Nabírá se do věder sníh, sype do nádrže ale po hodině pilné práce tolika lidí je tam stěží 15 cm vody, teprve se soumrakem vyjíždíme. Při každém stoupání vyskakujeme z vozů všichni a tlačíme. Tomu nás naučila touha dostati se dál a nepromarniti mnoho těžce získané vody a paliva.

Pomalé tempo jízdy za tak nebezpečných okolností rozčiluje. Do Vladivostoku máme ještě asi 3200 verst. Kdy se tam takhle dostaneme? Neustále se vyřazují vozy, vše se úsporněji skládá, i my se nyní musíme tlačiti po 25 ve voze. Bolševici jedou v patách za námi. Ujeli jsme kus cesty až do Zimy, kde jsme stáli 26. a 27. ledna a bylo tam opravdu zima. Na nádraží byl sovětský aeroplan, byly na něm i na oděvech pilotů pěticípé hvězdy. 28. ledna jsme přijeli do Čeremchova, kde jsou hned vedle nádraží uhelné doly. Odtud je třeba se zásobiti uhlím na další cestu. Nahrnulo se tam již před námi více našich vlaků a lokomotiv zase pro ně nebylo. Naše postavení bylo nyní kritičtější než dříve. Konečně nás aspoň trochu uspokojila zpráva, že naše vedení vyjednává se sověty o všeobecném příměří a umožnění naší dopravy na východ. Dosud jsme měli jenom my, zadní voj s nimi zmíněnou již kanskou dohodu. Skutečně k tomuto příměří došlo ujednáním ze dne 7. února 1920. Celkem jsme v Čeremchově prostáli víc než 3 neděle, ale bylo nám to nyní lhostejno, od bolševiků jsme již měli pokoj.  
Tlačení vlaku

Ráno 27. února jsme uviděli Irkuts, ale jen z vlaku. Byli jsme zvyklí považovati jej za hlavní a největší sibiřské město. Neviděli jsme sice, mnoho-li je ještě města na druhé straně přes vršek, ale byli jsme sklamáni. Je mnohem menší než Plzeň. Údolí řeky Ankary se úží až ke stanici Bajkalu. U Starého Bajkalu se pojednou otevře nádherný pohled na jezero. I nyní, když je Bajkalské jezero zamrzlé, okolo všecko pod sněhem a stromy holé, jsme ohromeni tím pohledem. Což teprve v létě, když se vše zazelená a zaleskne hladina vody! V dřívějších létech tady trať končila a počínala zas na druhém břehu v Mysové.


Krugobajkalská železnice
 

Po jezeře se převážely náklady i osoby po lodích. Až v letech 1901–1904 když hrozila na východě válka s Japonskem, pořídila ruská vláda ohromným nákladem trať krugobajkalskou, která více než jednou třetinou je prodlabána do strmých skal na západním břehu jezera. Jízda touto částí je vysoce zajímavá. Cestou je 39 tunelů a 12 galerií. Galerie říkají otevřenému tunelu, jemuž jedna bočná strana chybí, takže je k jezeru otevřený. Jen místy je skalní masiv přerušen úzkým údolíčkem, kde jsou umístěny stanice. Ke stanici Kultuku, kde je jižní cíp jezera, již klesá skalnatý břeh a tunely přestávají.

29. února přejíždíme z Kedrové do Mysové, pobřežní hory jsou nižší a nižší. Západní i střední Sibiř máme již šťastně za sebou. Ještě projeti východem a pak po moři. Proslýchá se, že některé transporty nepojedou kolem Indie a Suezem domů, nýbrž přes Ameriku. Mě by byla snad milejší tato cesta. Překročili jsme řeku Selengu, která teče do Bajkalského jezera a k poledni 4. března na rozjezdě Divisionnaja jsme viděli první japonské vojáky. Stanice zabajkalské obsadili již Japonci. Za Bajkalem byli podobní samovládci, jako byli Kolčak, Aněnkov a Krasilnikov před Irkustkem. Zde vládl Semjonov, ještě krutější než ti předbajkalští, a dále na východě Horvát. Zrovna před naším příjezdem do Verchně-Udinska tu udělali eseři převrat a Semjonovci utekli. Verchně-Udinsk leží v širokém údolí řeky Udy. S tratí se tu křižuje starý sibiřský trakt, dávná cesta pro povozy, dokud dráhy nebylo. Zde právě od této cesty odbočuje starodávná cesta sibiřsko-čínská, která odtud jde až do Pekinu.

K ránu 6. března přijíždíme do Petrovského Zavodu, kde býval carský statek a dosud je tu neveliká železná huť, založená roku 1790 Kateřinou II. Přejíždíme větší stanice Tarbagataj, Tolbaga, Chochotuj, Bada, Žipchegen, samá mongolská jména.

Vpravo od trati je území nečetného národa Burjatského asi o 250 000 duších. Nabízejí nám na prodej kožešiny, zejména krásné žluté liščiny, kuniny a veliké medvědiny. Přejíždíme pohoří Jablonovoj chrebet, na němž dostupujeme nejvyššího dobu na trati, 1042 m nad mořem. Projeli jsme Čitou, od které se trať zase uchyluje k jihu. Odpoledne 30. března jsme stáli v Karymské, kde se trať rozdvojuje. Starší trať Ussurijská, která se mocným obloukem k severu vyhýbá mandžuskému území, a jižnější trať Mandžuská. Obě větve se později opět setkávají. Severní trať prý je nyní ve špatném stavu, pojedeme tedy po dráze jižní. Jsme tomu povděčni, poněvadž pojedeme přes čínské území a něco nového aspoň uvidíme.

V noci ze 3. na 4. dubna jsme přijeli do velké stanice Maněžurija. Hemží se to tu lidmi - japonští vojáci, Semjonovci, ale již beze zbraně, různí běženci a mezi tím všude plno Číňanů. Za stanicí záhy začíná písčitá step, mezi žlutým pískem jsou ostrůvky zelené tvrdé trávy. Večer jsme v topírenské stanici Chajlar. Ráno 5. dubna jsme se vypravili na výzkumnou obchůzku do městečka. Ulice od nádraží je úzká, ale je v ní plno lidí. Číňané jsou skoro všichni copatí a černě oblečeni, v hedvábném obleku volného střihu. Výrazem tváře i hbitými pohyby připadají nám trochu komicky. Žen vůbec nevidíme, v ulici se pohybují výhradně muži. Málokde potkáme povoz se zvířaty, zato plno Číňanů tlačí náklady na lehkých dvoukolových kárách a ještě více je nosičů. Nosí na hlavě i na vážkách s bambusovým břevnem, které se jim při každém kroku hluboko prohýbá.  
Burjati

Vcházíme na prostrannější tržiště, kde stojí i na bobku sedí řady prodavačů. Zboží mají před sebou v koších i jen tak na zemi a vybízejí ke koupi. Jeden tu má na opálce tenké látky hedvábné, které béřeme do ruky a žasneme nad jejich jemností. Opodál jsou kuchyně, které vaří, pečou a hned jídlo prodávají. Číňané jedí z malých mističek. Čaj a polévku z nich prostě pijí a hustější věci hbitě nabírají dvěma hůlčičkami, mezi prsty pravé ruky založenými. Někdo nám ukazuje, kde je mlýn. Je to větší světnice, po zemi sláma, uprostřed káď s mlýnskými kameny, nad ní nízký dřevěný koš. Ke kameni jsou přidělána dvě dřeva křížem a za ně tahají 4 oslové, chodíce v kruhu. Jiní nám pověděli o kostele. Skutečně již vidíme střechu z drobných, barevných prejzů, při okapu je její okraj vzhůru vyhrnut. Staveníčko je drobounké a chrám velmi skrovňoučký. Zadní stěna nad oltářem je pomalována živými barvami, z nichž převládá modř. Z této stěny zírají pestré poloplastické, ohromné obličeje božstev s vykulenýma očima, blahobytnými tvářemi a přeširokými ústy s tlustými pysky.

Od Irekte trať prudce stoupá a kraj je divoce hornatý. Po úbočí hor jsme jeli velikou rychlostí, po jedné straně sráz do úžasné hloubky, po druhé příkrá stráň. Zatáčíme se v kotlině nalevo, trať udělá po úbočí kotliny celý kruh. Zastavujeme na rozjezdu Petlja (tj. smyčka) a vpravo nad sebou vidíme trať, po níž jsme přijeli. Jedeme dál v menším kruhu rovnoběžně s hořejší tratí, podjedeme most, po kterém jsme horem jeli a dostáváme se do údolí řeky. Hned za mostem leží trosky nákladního vlaku, na nichž je železo již zrezivělé.

9. dubna dopoledne odjíždíme z depa Čžalantunu. Krajina již ztrácí horský ráz a ponenáhlu přechází do roviny. Míjíme Čingis-Chan, Ňaňczyšan, Turčichu, Churchuru a pozdě v noci přijíždíme do Cicikaru. Zde již jsme v Mongolsku. Okolí je smutné, kolem městečka je holá, víc písčitá step se sporými travinami. Na mandžuských a mongolských stanicích jsou všude ruské nápisy, někde i čínské vedle nich. Ruské transkripce čínských jmen jsou velmi těžkopádné, moje transkripce do češtiny je tedy již z druhé ruky, ale snažil jsem se pečlivě, abych je vystihl aspoň podle ruského znění. V ruštině jsem byl autoritou pro celý vůz, poněvadž jsem byl v Rusku již plných 5 let a neustálým čtením jsem se za tu dobu dopracoval dobré znalosti ruského výrazu.

 
Na trhu v Mandžurii

21. dubna dopoledne jsme dojeli do velkého města Charbina. Již z vlaku jsme viděli přístaviště na řece Sungari, kde bylo mnoho lodí a velmi rušno. Město má téměř evropský ráz, na chodnících je viděti pestrou směsici národů. Překvapuje nás množství obchodů plných zboží, jakoby ani války nebylo. Dosud byl všude obchod více méně odumřelý, zboží málo nebo žádné a tady najednou všeho nadbytek. Divíme se, co je tu krámů s ovocem, a jak jsou nyní v dubnu zásobeny. Jdeme dál čínským územím. K půlnoci 24. dubna jsme ve veliké stanici Pograničné. Zde počíná zase ruské území.

Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová