Facebook

 


NA PYTLÁCKÉ STEZCE

Přinášíme Vám zajímavý článek Bronislava Kormundy o historii pytláctví v jižních Brdech.


Tam jsou paseky plné vrbovky, zmijí a slunce – tam jsou hluboké lesy s přetichou vůní mařinky vonné, kde plavuně svazují váš krok a slova pověstí mají přízvuk tragický. V nejzapadlejších koutech dýmávaly milíře a v říjnových mlhách se tu ozývalo troubení jelenů. Železné křížky v lesních tišinách rozežírá rez a na sveřepé pytlácké bitky s mysliveckými mládenci se už také pozapomíná.

Ladislav Stehlík (1966)

Tak takto popisuje jižní Brdy Ladislav Stehlík, autor Země zamyšlené, knihy, která oslavuje krásu sousedních jižních Čech. Nedivme se proto, že na člověka z krajiny plné úrodných polí, luk a modravých hladin rybníků, působí pohled do Brd tak temně a tajemně. Zatímco jižní Čechy jsou, díky svým rybníkům, známé především rybářstvím, tak Brdy, plné hlubokých lesů, pro změnu vším, co jakkoli souvisí s lesem, tedy i myslivostí.

Myslivost a k ní patřící právo lovu zvěře, byla od raného středověku až po 19. století výhradním právem panovníka nebo šlechty. Teprve po zrušení vrchnostenských práv v důsledku revolučních událostí roku 1848 se k výkonu myslivosti mohli dostat i neprivilegovaní lidé. Podle císařského patentu ze 7. září 1849 mohli majitelé pozemků provozovat také myslivost. Později rakouský parlament upravil právo myslivosti dokonce zvláštním zákonem č. 46 z 1. června 1866, který platil až do doby první republiky. Ten například nařizoval povinnost ustanovit pro každou honitbu mysliveckou stráž. Ta měla plnit hlavně funkci strážce tohoto zákona a mimo to měla též dohlížet na dodržování mysliveckých zvyků, tradic či myslivecké etiky. Jenže s myslivostí je od nepaměti spojen i další pojem a tím je pytláctví.

Již odedávna lákal les nepovolané lovce. Svědčí o tom například nařízení arcibiskupa Harracha z r. 1633, které pod trestem ztráty hrdla zakazuje svým poddaným vlastnit ručnice, kuše či jiné myslivecké nástroje. V tomto století se pytláctví velice tvrdě trestalo. Přistižený pytlák býval většinou ihned oběšen, jindy mu byly utínány údy či vypichovány oči. Je znám případ kdy byl pytlák zašit do jelení kůže a poté na něj byla poštvána smečka loveckých psů, či byl v zimě přivázán na divoké zvíře, které bylo po té nahnáno do vody, kde odsouzenec podchlazením umrzl.

V 18. stol., při zakládání obce Nepomuk německými přistěhovalci, bylo v platnost uvedeno nařízení, jenž novým osadníkům zakazovalo, pod hrozbou velké pokuty, jakékoli zacházení se střelnou zbraní. Z toho je vidět, že s postupem doby sice tresty za pytláctví doznaly mírnějších variant, přesto majitelé lesů nutili své zaměstnance k tvrdým zásahům proti tomuto nelegálnímu podnikání. Střety mezi pytláky a lesním personálem se tak staly častějšími a některým přistiženým pytlákům tak vyneslo dopadení i několikaletý pobyt za mřížemi. Není proto divu, že se pytláci mstili lesnímu personálu. Myslivnu Vartu dvakrát vypálili, obdobně dopadla i hájovna Koukalka.

Někdy však zaplatil pytlák za svou vášeň vlastní vinou. Jeden pytlák z Bukové nosíval pušku schovanou v nohavici a ta mu jednou samovolně vystřelila a prostřelila mu nohu. Pytlák se bál vyšetřování a proto nešel k lékaři. Doma léčená noha se mu zanítila od otravy krve. Zůstala po něm vdova se čtyřmi sirotky.

S pytláctvím mají souvislost také strážné boudy postavené v lesích jižních Brd. Vznikly většinou v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, tedy v době, kdy zde pytláctví bujelo nejvyšší měrou. Strážná bouda byl ponejvíce dřevěný roubený srub s pevnými dveřmi uzamčenými šroubovým uzávěrem. Byla vybavena malými kamínky, v některých boudách i kachlovými, stolem, lavicí i kavalcem vystlaným senem. Zde hajní drželi službu a mohli tak okamžitě zasáhnout, jakmile se někde nablízku ozval výstřel. Bouda jim také poskytovala útulek nejen při špatném počasí, ale i v případě, že byli v lese napadeni přesilou a mohli se tak v ní bránit jako v pevnosti. K tomu sloužily zevnitř otevíratelné průzory, které v případě napadení mohly posloužit jako střílny.

Snímek ze sklonku 19. stol. od MUDr. Růžičky zobrazuje někdejší strážný srub v rožmitálských lesích, sloužící lesnímu personálu v boji proti pytláctví    Dnes již neexistující bouda  u sv. Jana byla jako jedna z mála kamenná
obr. 1 vlevo - Snímek ze sklonku 19. stol. od MUDr. Růžičky zobrazuje někdejší strážný srub v rožmitálských lesích, sloužící lesnímu personálu v boji proti pytláctví
obr. 2 vpravo - Dnes již neexistující bouda  u sv. Jana byla jako jedna z mála kamenná


Opatření, která spíše připomínají poziční válku, nebyla nijak přehnaná. Právě v druhé polovině 19. stol. končila doba pytláků – samotářů a začínají vznikat pytlácké skupiny. Některé byly až profesionálně organizované a čítaly někdy 10 až 15 střelců. Na ně pak navazovala celá síť překupníků a odběratelů zvěřiny. Setkání takové skupiny s myslivci pak byla skutečnou bitvou se všemi pravidly válečné lsti krytu, útoku a obrany. Na obou stranách tak docházelo jak k častým zraněním, tak bohužel i k úmrtím. Co takových příběhů bylo a kolik jich již upadlo v zapomnění. V té době bylo toto téma v jižních Brdech tak aktuální, že přivedlo skladatele Jakuba Jana Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem Pytláci. Je doklad o tom, že se Ryba k této práci chystal, ale neví se již, zda toto dílo uskutečnil.

Že střetů mezi pytláky a myslivci nebylo málo by nám mohla vyprávět pamětní kniha, kterou na přelomu19. a 20. století vedli lesníci v polesí Hutě pod Třemšínem. Zde bychom se mohli dočíst třeba to, že roku 1875 se v borském polesí střetla skupina pytláků s pěti lesníky. Nastala přestřelka, která skončila útěkem pytláků. Poté však lesníci udělali chybu, že se rozdělili na dvě skupiny a tak se vraceli do svých domovů. Jednu skupinu pytláci zákeřně přepadli, hajného Voříška postřelili, zbylé dva lesníky ztloukli do krve a jejich zbraně poničili.

Ještě téhož roku se v lesích střílelo znovu. Pod Hřebencem se setkali pytláci s lesníky a střet skončil těžkým zraněním jednoho z pytláků a lehkým poraněním hajného Sauby.

V roce 1876 došlo k přestřelce v roželovském polesí při které naštěstí nebyl nikdo zraněn, přesto to dvěma přistiženým pytlákům vyneslo dva roky těžkého žaláře.

V létě 1878 řádila v rožmitálských lesích pytlácká skupina. Jednoho srpnového dne bylo objeveno jejich tábořiště a v noci obklíčeno lesním personálem. Podařilo se ale lapit jen dva pytláky z této skupiny, ti však své spojence neprozradili a tak došlo k odsouzení jen těchto dvou lapků.

Že v této době šlo opravdu o život svědčí zápis z této knihy kde se píše : „ V letech sedmdesátých bylo zde pytláctví tak rozšířeno, že lesníci ani životem jisti nebyli, neboť celé tlupy pytláků takřka denně v revíru se potulovaly, honily, ano i lesníkům při vykonávání lesní služby vyhrožovati se vypovažovaly“.

A tak do lesa směli hajní vkročit jen s plnou výzbrojí, to znamenalo s puškou, klikou od zavíracích šroubů závor cest a strážních bud, trubkou nebo píšťalou, revírní mapou, zápisníkem a mírou na dřevo.
 

              
obr. 3 vlevo - Příslušník Přísežné stráže v obecním lese mezi Holoubkovem a Strašicemi, pan Ineman (druhá polovina 19. století)
obr. 4 vpravo - Plně vyzbrojená skupina Colloredo-Mansfeldských lesníků před 1. světovou válkou


Šlo by ještě dlouze pokračovat, ale ku škodě všech, kdo by si v zažloutlých listech pamětní knihy rádi přečetli něco z historie tohoto kraje, je fakt, že kniha je již několik desetiletí nezvěstná. Po divoké privatizaci na počátku devadesátých let minulého století získal huťské polesí lesnicko – dřevařský podnik Vltava. Ten nařídil odevzdat pamětní knihu na vedení firmy do Vlašimi. Po odchodu této společnosti z jihobrdských hvozdů zmizela kniha nadobro. Zřejmě skončila jako mnoho nepotřebných papírů po zaniklé pobočce ve sběrně druhotných surovin, možná byla kýmsi prodána do antikvariátu, snad je schována v knihovně některého z bývalých šéfů pochybného podniku. Oslovení bývalí vedoucí pracovníci ale jen krčí rameny.

Když knihy mlčí, nastává čas pro vyprávění pamětníků. Z některých příběhů doslova běhá mráz po zádech. Tak například vyprávění o tom jak v jihobrdských lesích, v dobách první republiky, dospěla jednou nenávist mezi hajnými a pytláky tak daleko, že prý pytláci jednou chytili hajného a přivázali ho hlavou dolů do mraveniště. Když ho hajní po třech dnech objevili, měl hlavu okousanou od mravenců, musel hodně trpět, než zemřel. Aby se hajní pytlákům pomstili a nahnali jim strach, obklíčili jednoho domnělého pytláka a rozstříleli ho brokovnicemi. To, o čem byli přesvědčeni, že je puška kterou skrývá pod kabátem, byla ale trubka křídlovka. Nešťastník šel totiž hrát do sousední vsi a zkracoval si cestu přes les.

Tyto příběhy jsou většinou v rovině fikcí nebo jen částečně pravdivé, ale do celkové atmosféry té doby zapadají. A tak snad nejlépe zdokumentovaným případem je až konflikt z roku 1933, při kterém byl bohužel také zmařen jeden lidský život.

V neděli 24. září byla mezi 16. až 18. hodinou slyšet střelba v lesním revíru Varta a s podezřením, že se jedná o pytláky, byla událost nahlášena lesním personálem na četnické stanici ve Věšíně, do jehož služebního obvodu revír Varta náležel. Její velitel, vrchní strážmistr František Mikeš, se proto rozhodl, že za pomoci kolegů z četnické stanice v Rožmitále učiní na pytláky zátah. Nejlépe se hodila hned následující neděle 1. října, kdy se ve starorožmitálském kostele měly světit nové zvony a bylo tedy velmi pravděpodobné, že této slavnosti, které se zúčastní i množství lesního personálu, využijí pytláci ke svému obohacení.

Od samého rána procházeli četníci společně se zbylým lesním personálem okolní lesy. Celkem čítala tato skupina 12 mužů. Od 16 hodiny hlídkovali v lesním revíru Varta, kde jim kolem 17 hodiny oznámil hajný, že zahlédl nedaleko odtud, na lesní cestě, dva neznámé muže s puškou. Členové zátahu se proto rozdělili na několik hlídek po 2-3 mužích a začali obkličovat lesní revír.

Vrchní strážmistr Mikeš stál nedaleko lesní cesty, schovaný ve smrkové houštině, když zpozoroval jak se k němu po uvedené cestě plíží dvojice mužů. Když se přiblížili asi na 12 kroků, zvolal na ně „Stůj!“. V té chvíli však zazněl výstřel a vypálená střela zasáhla vrchního strážmistra do levého boku. Sice vypálil na útočníky jednu ránu z karabiny, ale minul svůj cíl a poté padl k zemi. Pachatelé se dali na zběsilý útěk. Hajný Bartoš, který byl spolu s vrchním strážmistrem na místě, ještě stačil po prchajících mužích vystřelit z brokovnice, ale mířil příliš vysoko.

Postřelený vrchní strážmistr byl svými kolegy přenesen na nedalekou lesní cestu, než však dorazila pomoc střelnému poranění podlehl. Ve 23 hodin bylo na místě již 70 četníků z Příbramska, Plzeňska i Písecka. Pomocí policejního psa se snažili pytláky vypátrat, avšak silný déšť jejich úsilí překazil. Naštěstí na místě střetu zůstalo dostatek stop, včetně smrtící zbraně, která nakonec sehrála klíčovou roli v pátrání po pachatelích.

Vrchní strážmistr František Mikeš pocházel z Mirovic, kde byl také dne 4. října za hojné účasti veřejnosti pohřben. Zanechal po sobě ženu a dvě nezaopatřené děti.

Až den po jeho pohřbu byl v Plzni zatčen třicetiletý bednář Měšťanského pivovaru Martin Hřích, který se při výslechu doznal k činu. V lese byl s pomocným dělníkem Hodkem na čekané. Když na ně nečekaně vyrazil vrchní strážmistr z houštiny, údajně uklouzl a prý něšťastnou náhodou vyšla rána, která četníka usmrtila.

6. února 1934 byl zatčený pytlák přivezen na místo činu k provedení rekonstrukce. Ve dnech 27. a 28. dubna byl pak Martin Hřích porotou v Písku odsouzen k 6 letům vězení pro zabití.

Rok po tragédii se na místě střetu konalo, za hojné účasti četnictva a veřejnosti, odhalení pomníku strážmistra Mikeše, který zde nechal vystavět Lovecký a kynologický klub pro okres březnický v Březnici. Po slavnostním aktu poté na nedaleké louce u hájovny Na Vartě proběhla lidová vlastenecká slavnost.
 

                
obr. 5 vlevo - Dřevěný kříž byl postaven na místě kde vrchní strážmistr Mikeš zemřel
obr. 6 vpravo -
Pomník naopak vyrostl na místě kde došlo k přestřelce

   
obr. 7 vlevo - Slavnostního odhalení pomníku se zúčastnila spousta lidí nejen z blízkého okolí
obr. 8 vpravo - Opravený pomník v roce 2009


Ale nebyl to jen tento případ, při kterém vyhasl lidský život a po kterém nám zbyla v lesích vzpomínka v podobě památníku. V lesích jižních Brd se nachází více pomníčků či jen prostých křížů, které tyto smutné příběhy připomínají. Nejsou tak známé jako třeba Linkův či Gregorův kříž ve středních Brdech, ale i ony mají svůj příběh, i ony vypráví o lidech, kteří zde žili. Některé jsou u cest, jiné skryté v lese či hustém mlází a jejich hledání někdy potvrzuje známé přísloví o jehle v kupce sena.

Někdy mají smutný příběh i samotné kříže, které připomínají tragickou událost. Jedním z nich je křížek, který byl postaven na místě, kde pytláci zabili hajného Bartoně. Na oválné cedulce, přichycené na kříži, byl text „Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o deváté hodině večer, zákeřnou rukou zastřelen.“ K tragické události došlo v těsné blízkosti loveckého zámečku u Vacíkova, což se moc nelíbilo březnické šlechtě, která zámeček spolu s rozsáhlými lesy v okolí vlastnila. Křížek jim zřejmě „překážel“ při pořádání tehdy oblíbených a okázalých štvanic na lesní zvěř, i do celkové koncepce anglického parku vytvořeného kolem zámečku jaksi nezapadal a tak jej nechala odstranit. Nové místo křížek nalezl u cesty vedoucí z Vacíkova k hájovně Na Dědku, ale ani zde nesetrval napořád. Jak léta plynula, křížek se stal terčem odlišného zájmu, než k jakému byl předurčen. Jednou kdosi rozbil cedulku na kříži a časem zmizel křížek úplně.
 

 

     
obr. 9 vlevo - Pomník postavený Sp. Poříčskými lesníky pod Fajmanovou skálou stojí na místě, kde byl 6. března 1854 pytláky postřelen fořt Josef Ječný. Ještě před tím, než zemřel, stačil napsat na útržek papíru, kdo jej zabil.

obr. 10 uprostřed - Milcův kříž stojí poblíž chaty Roubenky a je, podle jedné z verzí, postaven na místě, kde roku 1896 zahynul zaměstnanec arcibiskupského velkostatku Josef Milec při střetu s pytláky. Jiná verze však hovoří o tom, že zde výše jmenovaného dřevorubce zabil padající strom. V tomto případě ale asi došlo k nechtěné záměně s nedaleko stojícím Stupkovým křížem.

obr. 11 vpravo - K tomuto kříži, stojícím na samotném okraji jižních Brd, se váže již výše zmíněný hororový příběh podle kterého zde měli pytláci přepadnout hajného, kterého svázali a přes větev statného stromu pověsili hlavou do mraveniště.

       
obr. 12 vlevo - Litinová socha Neposkvrněné Panny Marie, lidově nazývaná Železná panna, stojí v bývalých lesích březnického panství. Vypráví se sice, že zde měli pytláci postřelit samotného majitele těchto lesů, hraběte Eduarda Pálffyho, avšak skutečnost je trošku jiná. Jak uvádí výpis z Vacíkovském kroniky, během jednoho z honů na jelení zvěř, dne 8. října 1880, zde byl postřelen nějaký mladý hrabě, kterého hned tryskem odvezli k lékaři. Za své zachránění nechal postavit na místě, kde byl postřelen, sochu P. Marie.

obr. 13 vpravo - Na Hrachové cestě pod Třemšínem stojí dřevěný kříž na místě, kde byl dne 16. října 1928 nalezen zastřelený hajný Josef Švemler. Ihned se vyrojily spekulace o jeho zabití pytláky, avšak následné vyšetřování došlo k závěru, že se jednalo o sebevraždu, neboť hajný byl zastřelen vlastní zbraní. I když vyšetřování bylo vedeno pečlivě a cizí zavinění bylo vyloučeno, přesto u mnoha lidí přetrvává přesvědčení, že vše mohlo být trochu jinak.


Na místech, kde pro změnu zemřel pytlák, se žádné kříže nestavěly, přesto se některá místa po pytlácích jmenovala a některá ještě jmenují.

Tím prvním místem byly takzvané Caseriovy javory. Jednalo se o dva staré javory kleny, které stávaly pod vrcholem Henštu a dostaly tento název po pytlákovi Majerovi z Předních Hutí, kterého na Caseria překřtil lesní personál. Ačkoli se vědělo, že Majer pytlačí, nemohl být dlouho z pytláctví usvědčen, poněvadž se nikdy u něho doma zbraň nenašla a ani hledání úkrytu, kam by Majer v lese zbraň schovával, nebylo úspěšné. Až jednou došlo k otevřenému střetnutí Majera s adjunktem Pechem a to pytláka stálo, za protivení se lesnímu personálu, tři roky vězení na Borech, které si samovazbou o rok zkrátil. Později, když svého „řemesla“ definitivně zanechal, vyzradil, kam zbraň ukrýval. Do vidlice kmene jednoho z javorů vložil jako stupátko plochý kámen (ten později do kmene zarostl), na něj vystoupil a spustil pak opatrně zbraň dolů do dutiny ve spodní vykotlané části kmene. Ještě v sedmdesátých letech minulého století byl patrný pahýl jednoho z těchto stromů, ale dnes již není na tomto místě po stromech ani památka.

Druhým takovým místem je cesta Kormundovka. Říká se tak cestě, která vede z Lázu k Bílé skále a je pojmenována po lázském pytlákovi Kormundovi, který prý touto cestou chodil nejčastěji do lesa pytlačit. I na něj měli hajní a ostatní lesníci spadeno, ale nikdy se jim nepodařilo Kormundu dopadnout. I když byl při lesním pychu přistižen, podařilo se mu vždy uniknout a poté ulovenou zvěřinu i se zbraní, schovat do skrýše, kterou měl ve studni u svého domu. Vypráví se, že kromě upytlačené zvěřiny, měl také hrozně rád špek a rum a snad proto se dožil na svou dobu úctyhodných 105 let.

   
obr. 14 vlevo - Poslední pozůstatek z Caseriových javorů v roce 1974
obr. 15 vpravo - Cesta Kormundovka pojmenovaná po „nepolapitelném“ lázském pytlákovi


I když předešlé řádky zavání nostalgií starých časů, pytláctví není něco, co by již z našich lesů vymizelo. Spíše naopak. A tak i v současnosti můžeme v novinách narazit na články o tom, že v Brdech byla nalezena torza jelenů bez trofejí, či jen vnitřnosti z upytlačených kusů jelení či srnčí zvěře. Přestřelky mezi lesníky a pytláky snad již zmizely nadobro a tak snad již nebudou přibývat smutná místa s křížkem a vzpomínkou na zmařený lidský život.


Upozornění: Některá místa uvedená v tomto článku leží na území vojenského výcvikového prostoru Brdy, kde vstup do něj je přísně zakázán. Jakýmkoli neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu či možnosti vážného úrazu. Autor tohoto článku nezodpovídá za jakékoli problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.

Použitá literatura :

  • Čáka Jan – Střední Brdy – krajina neznámá – vydavatelství Mladá fronta, Praha (1998)
  • Čáka Jan – Toulání po Brdech – Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha (1986)
  • Dvořák Otomar – Tajemné stíny lesů - knihkupectví U radnice, Beroun (2002)
  • Hoyer Ivan – Zaniklé a dožívající stromy v Rožmitále a jeho okolí - Vlastivědný sborník Podbrdska 22 (1984)
  • Makaj Tomáš – Střední Brdy na starých fotografiích – vydavatelství Baron, Hostivice (2010)
  • Stehlík Ladislav – Země zamyšlená – Československý spisovatel, Praha (1966)
  • Slavík August František – Rožmitál pod Třemšínem 1230 – 1930 – Literární kruh v Rožmitále p. Tř. (1930)
  • Šefl Josef – Povídání o Brdech – Muzeum Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany (2005)
  • Kronika aneb Pamětní kniha města Rožmitála pod Třemšínem I (1930 – 1952)

Fotografie :

  • 1 – převzato z knihy Střední Brdy – krajina neznámá
  • 2-4 – převzato z knihy Střední Brdy na starých fotografiích
  • 5-7 – z archivu Podbrdského muzea v Rožmitále p. Tř.
  • 14 – převzato z Vlastivědného sborníku Podbrdsko č. 22
  • Ostatní fotografie pocházejí z fotoarchivu autora

S laskavým svolením autora článku Bronislava Kormundy převzato z Brdských listů  www.brdskelisty.cz